ECLI:CZ:US:2019:1.US.3920.18.2
sp. zn. I. ÚS 3920/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. J. zastoupeného Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem se sídlem Zlín, B. Němcové 432, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 4. 2018 č. j. 14 Nc 52/ 2010-935 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 29. 8. 2018 č. j. 59 Co 214/2018-1059, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o schválení právního jednání za nezletilé a změny výživného pro nezletilé děti.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích o výživném tak, že vyživovací povinnost otce stanovená naposledy rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 5. 2010 pro staršího syna ve výši 2 000 Kč měsíčně a pro mladšího syna ve výši 1 500 Kč měsíčně, se zvyšuje pro staršího syna od 1. 9. 2010 do 31. 8. 2013 na částku 7 500 Kč měsíčně, od 1. 9. 2013 do 31. 8. 2016 na částku 8 500 Kč měsíčně, od 1. 9. 2016 do 31. 8. 2018 na částku 9 500 Kč měsíčně, od 1. 9. 2018 do budoucna na částku 9 000 Kč měsíčně, a pro mladšího syna od 1. 9. 2010 do 31. 8. 2013 na částku 6 500 Kč měsíčně, od 1. 9. 2013 do 31. 8. 2014 na částku 7 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2014 do 31. 8. 2017 na částku 8 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2017 do 31. 8. 2018 na částku 8 500 Kč a od 1. 9. 2018 do budoucna na částku 8 000 Kč měsíčně. Dlužné výživné za období od 1. 9. 2010 do 31. 8. 2018 pro staršího syna ve výši 562 488 Kč a pro mladšího ve výši 514 488 Kč je otec povinen zaplatit do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
Stěžovatel nesouhlasí se stanovenou výší výživného a se splatností výživného. Zejména namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho pracovní způsobilost jako zachovanou pouze na základě toho, že po ukončení vlastního podnikání vypomáhal při podnikání svému otci, podrobil se rekvalifikaci a pečoval o jinou osobu. Soud nevzal v úvahu rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Zlín ze dne 20. 10. 2016, na základě kterého byl stěžovatel uznán osobou zdravotně znevýhodněnou, dále uvádí, že nastoupil do zaměstnání, ale pro zdravotní obtíže byl přinucen ke zkrácení pracovní doby a snížení úvazku. Soud rovněž nesprávně, jako vzdání se majetkového prospěchu, vyhodnotil bezúplatný převod nemovitostí stěžovatele na jeho matku. Stěžovatel se v souvislosti s vypořádáním společného jmění manželů dostal do finanční tísně. Musel si půjčit od rodičů částku přibližně 750 000 Kč, matka za něj rovněž hradila výživné, hypotéku, překlenovací úvěr na vypořádání společného jmění manželů a další úvěr na modernizaci domu ve výši 1,1 mil. korun. Předmětné nemovitosti převedl na svou matku jako kompenzaci za již uhrazené vklady a splátky úvěrů. Částka 900 000 Kč, kterou matka utržila za prodej jedné ze stěžovatelem darovaných nemovitosti, byla vložena na stavební spoření stěžovatele, které ovšem bylo ihned použito na splácení úvěru na modernizaci domu. Stěžovatel nesouhlasí s šestiměsíční splatností dlužného výživného, neboť není v jeho reálných možnostech soudem stanovenou lhůtu dodržet.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06).
Ústavní soud z připojeného spisu ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, proč je (převážně) neshledaly důvodnými. Zejména uvedly, že příčina skončení podnikání otce nespočívala v neziskovosti a nebyl tak dán důvod k jeho přerušení. Pracovní způsobilost otce jako taková byla a je zachována, neboť zdravotní stav mu nebránil, aby po ukončení podnikání fakticky dál pracoval u svého otce ve stejném předmětu podnikání jako doposud a staral se o jinou osobu s nárokem na sociální dávky. Podle rozsáhlých nabídek úřadu práce v posuzovaném období otci nic nebránilo, aby vykonával soustavně zaměstnání, ze kterého mohl mít pravidelný příjem, minimálně ve výši 20 000 Kč měsíčně. Zkrácení pracovní doby u posléze (po několikaleté nesoustavné pracovní činnosti) uzavřeného pracovního poměru soudy považovaly spíše za účelové ve vztahu k probíhajícímu řízení. Zdůraznily, že stěžovatelem tvrzené finanční problémy neodůvodňují vzdání se majetkových hodnot, z nichž měl nezanedbatelný a pravidelný příjem, v krajním případě by bylo logické nemovitosti převést úplatně a nikoliv bezúplatně. Podle znaleckého posudku mohl stěžovatel dosahovat příjmu z pronájmu 25 500 Kč. Soud při posouzení možností a schopností stěžovatele zohlednil i to, že bytová jednotka byla záhy obdarovanou prodána, přičemž výnos stěžovatele za posuzované období by činil 9 000 Kč měsíčně. Pro určení výživného podle §135 odst. 2 o. s. ř. soudy tak dovodily pravděpodobný příjem stěžovatele ve výši 55 500 Kč čistého měsíčně.
Ústavní soud dále uvádí, že z hlediska opodstatněnosti ústavní stížnost nelze v této konkrétní projednávané věci shledat relevantní námitku stěžovatele, podle níž má pro něj rozhodnutí o splatnosti dlužného výživného závažné důsledky. Výživné pro nezletilé děti bylo naposledy stanoveno v roce 2010. Bylo na stěžovateli, aby sám přispíval na nezletilé adekvátně vyšší částkou, odpovídající potřebám jejich věku a zajišťující jim stejnou životní úroveň. Ostatně stěžovatel mohl předvídat, že tak bude muset učinit alespoň dodatečně a mohl předpokládané situaci přizpůsobit své osobní majetkové poměry a zvážit priority při nakládání se svým majetkem. Splatnost dlužného výživného nelze neúměrně odkládat a nadále přenášet na matku, která o děti převážně osobně pečuje, i finanční břemeno. Stěžovatel však nad rámec výživného stanoveného v roce 2010 (pouze ve výši 2 000 Kč a 1 500 Kč) zaplatil za období od dubna 2014 až do března 2015 na každého syna navíc po 1 Kč měsíčně, tedy 12 Kč a na základě předběžného opatření od 1. 12. 2015 do 31. 8. 2018 navíc částku 1 500 Kč, tedy 49 500 Kč pro každého syna. Za dané situace neshledává Ústavní soud stanovenou splatnost výživného, ostatně nikoliv do tří dnů, ale do šesti měsíců, jako rozhodnutí vykazující libovůli.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Soudy posuzovaly věc v kontextu všech zjištěných okolností a své závěry o adekvátnosti přisouzeného výživného patřičně a přesvědčivě odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Ústavní soud uzavírá, že přijatým závěrům není z ústavního hlediska co vytknout. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. Jakkoliv se pak rozhodnutí stěžovateli může jevit z hlediska zákonnosti jako diskutabilní, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý (řádný) proces.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu