ECLI:CZ:US:2019:1.US.3924.18.1
sp. zn. I. ÚS 3924/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti I. N., zastoupené JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem, sídlem Antonína Dvořáka 293, Turnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2018 č. j. 21 Cdo 754/2018-485, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2017 č. j. 17 Co 88/2017-440 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 10. února 2017 č. j. 25 D 433/2014-368, Nd 256/2015, za účasti Okresního soudu v Semilech, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, doplněnou podáními ze dne 13. 2. 2019 a ze dne 20. 2. 2019, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí, vydaných v řízení o pozůstalosti po Č. K., zemřelém dne X.X.XXXX, který byl jejím manželem.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že zůstavitel nezanechal pořízení pro případ smrti a podle zákonné posloupnosti přicházeli v úvahu jako dědicové v první třídě manželka a jeho děti, které dědictví neodmítly. V průběhu řízení stěžovatelka mimo jiné tvrdila, že pozůstalý syn a pozůstalá dcera jsou dědicky nezpůsobilí v důsledku závadného chování zejména vůči zemřelému otci. Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že bude nadále jednat s pozůstalým synem J. K., nar. XXXX, jako s dědicem ze zákona v první dědické třídě (výrok I.) a pozůstalou manželku odkázal, aby ve stanovené lhůtě podala u soudu žalobu na určení, že pozůstalá dcera A. L., nar. XXXX, není dědičkou zůstavitele ze zákona v první dědické třídě (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. je zrušil. Shodně s okresním soudem konstatoval, že spor o dědické právo pozůstalého syna závisel pouze na právním posouzení skutečností, které byly mezi dědici nesporné, a dospěl-li okresní soud k závěru, že jednání, která byla pozůstalému synovi vytýkána, nemají povahu trestných činů, resp. nejsou ve vztahu k jeho dědické (ne)způsobilosti jakkoliv relevantní, krajský soud jeho závěry potvrdil jako správné. U pozůstalé dcery závisel spor o dědické právo na posouzení skutečností jak nesporných, tak i sporných, a proto krajský soud usoudil, že odkaz na sporné řízení byl předčasný, neboť okresní soud nejprve rozhodne o její dědické (ne)způsobilosti z pohledu okolností nesporných.
4. Dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu výroku krajského soudu (ve vztahu k dědické způsobilosti pozůstalého syna) Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Upřesnil, že okresní soud a krajský soud neměly posuzovat činy pozůstalého syna, ke kterým došlo před 1. 1. 2014, výlučně podle §1481 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), nicméně jejich rozhodnutí byla v konečném důsledku správná, neboť byl-li pozůstalý syn shledán dědicky způsobilým podle tohoto zákona, tím spíše by byl shledán dědicky způsobilým i podle §469 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu ve výroku II., jímž bylo rozhodnutí okresního soudu zrušeno, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť okresní soud byl zavázán k dalšímu (jinému) procesnímu postupu v řízení, ve kterém se nově objevila námitka dědické (ne)způsobilosti dovolatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka označila rozhodnutí Nejvyššího soudu za nezákonné a zakládající další průtahy v dědickém řízení, které především vinou nekompetentního přístupu okresního soudu trvá již čtyři a půl roku a stále není vyjasněn okruh oprávněných dědiců. Stěžovatelka shrnula rozhodující skutečnosti známé v průběhu dědického řízení, zejména se zmínila o vážné déletrvající nemoci zemřelého manžela, který nutně potřeboval pomoc při základních životních potřebách, avšak nikdo kromě ní mu ji neposkytl. Přístup a chování pozůstalého syna obecné soudy zlehčily, ne-li bagatelizovaly, důkazy navržené stěžovatelkou nesprávně hodnotily, v důsledku čehož nesprávně zjistily skutkový stav a příslušné právní normy nesprávně interpretovaly. Princip dobrých mravů nebyl vůbec uplatněn a nebylo zohledněno ani to, že pozůstalí syn a dcera nijak nepřispěli k vytvoření a udržení majetku a nepodíleli se ani na jeho správě. Stěžovatelka uzavřela, že to, co soudy označily jako skutková zjištění, jsou podle jejího názoru zlehčující spekulace ovlivněné nesprávným hodnocením důkazů, preferující bez hlubšího zkoumání obecné právo dětí jako dědiců, bez zohlednění jejich jednání, které je podle zákona diskvalifikuje z dědické způsobilosti.
6. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 20. 2. 2019 stěžovatelka reagovala na rozhodnutí okresního soudu v jeho výroku II. (týkající se žaloby na určení dědické nezpůsobilosti pozůstalé dcery), který byl odůvodněn konstatováním, že byly jako sporné zjištěny otázky ohledně tvrzení o ohrožení výchovy dítěte a poškozování cizí věci. Stěžovatelka namítla, že v dědickém řízení předložila okresnímu soudu vyčerpávající informace, podala řadu vysvětlení, předložila listinné důkazy, fotografie, navrhla svědky a prokázala tak, že pozůstalá dcera se chovala a jednala způsobem, který vylučuje její dědickou způsobilost. Okresní soud měl podmínky pro to, aby pro provedení dokazování rozhodl o nespornosti zjištění o ohrožení výchovy dítěte a poškozování cizí věci a neodkazoval stěžovatelku na zahájení dalšího soudního řízení, jímž se dědické řízení neodůvodněně protahuje. Stěžovatelka připomněla některé konkrétní okamžiky ze života pozůstalé dcery a připomněla, že se zemřelým manželem vychovávali a zajišťovali potřeby jejích dvou synů, aniž by jim jejich matka jakkoliv finančně přispěla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů o dědické způsobilosti pozůstalého syna je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); ústavní stížnost směřující proti kasačnímu výroku krajského soudu je nepřípustná (viz dále bod 15).
IV.
Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska zkoumání, zda v řízení před obecnými soudy nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Do pravomoci Ústavního soudu však nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).
9. Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatelky o porušení jejího práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny přisvědčit, neboť takový nedostatek v projednávané věci neshledal.
10. Z odůvodnění usnesení okresního soudu a krajského soudu je zřejmé, proč soudy obou stupňů nepřisvědčily tvrzení stěžovatelky, že pozůstalý syn má být vyloučen z dědického práva, a blíže rozvedly, jak hodnotily jeho chování, v němž stěžovatelka spatřovala trestný čin pomluvy vůči své osobě a trestné činy podvodu a neposkytnutí pomoci vůči zůstaviteli. Lze jen stručně zmínit, že vyjádření pozůstalého syna o stěžovatelce nebylo považováno za pomluvu, neboť bylo učiněno neveřejně do protokolu policie v trestním řízení, které mělo objasnit smrt zůstavitele, navíc pro dědickou způsobilost nemělo toto vyjádření žádný právní význam, neboť bylo učiněno až po zůstavitelově smrti; přívětivé chování syna vůči zůstaviteli v závěru jeho života okresní soud nehodnotil jako podvod, neboť uplatněním dědického práva se pozůstalý syn neobohatil a nezpůsobil škodu na cizím majetku, podle krajského soudu stěžovatelka rovněž nevysvětlila, v čem měl spočívat případně omyl zůstavitele, který by byl příčinou, že pozůstalého syna nevydědil; k neposkytnutí pomoci nemocnému zůstaviteli okresní soud vyložil, jaké jednání postihuje trestní zákon, a konstatoval, že chování pozůstalého syna takovou povahu nemělo, krajský soud považoval též za podstatné dodat, že zákon takové jednání (pokud by o něho šlo) nepovažuje za důvod dědické nezpůsobilosti, ale ponechává na vůli samotného zůstavitele, zda pro takové chování nepominutelného dědice vydědí.
11. Pro účely posuzované věci považoval Ústavní soud za rozhodující, že okresní soud přijal rozhodnutí o tom, že s pozůstalým synem bude nadále jednat jako s dědicem ze zákona v první dědické třídě, po předchozím řádně provedeném dokazování a že námitkami, které stěžovatelka vůči tomuto závěru uplatnila v odvolacím i dovolacím řízení, se krajský soud i Nejvyšší soud zabývaly a přiměřeným způsobem se s nimi vypořádaly. Z ústavně právního hlediska proto neshledal žádný důvod ke zrušení napadených rozhodnutí, na čemž nemohl nic změnit ani nesouhlas stěžovatelky se závěry či názory soudů, neboť ten sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
12. Pokud šlo o rozhodnutí Nejvyššího soudu v té části, jíž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, Ústavní soud nenalezl nic, co by Nejvyššímu soudu vytkl. Jeho závěr, že dovolání nebylo přípustné, neboť směřovalo proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu, mělo oporu v zákoně [§238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.] a dovolací soud tak neměl žádný prostor pro to, aby se k otázce, zda okresní soud mohl o dědické (ne)způsobilosti pozůstalé dcery rozhodnout či nikoliv, jakkoliv mohl vyjádřit. Skutečnost, že řízení o dědické (ne)způsobilosti pozůstalé dcery před okresním soudem pokračuje, vede k tomu, že rozsah ústavněprávního přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je v podstatě omezen na posouzení, zda závěr o nepřípustnosti dovolání nebyl excesivní a zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovatelce přístup k tomuto soudu a neporušil tak její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Takové pochybení, jak shora uvedeno, Ústavní soud neshledal.
13. Z odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatelky vyplývá, že dovolání bylo odmítnuto nikoliv na základě uvážení Nejvyššího soudu, ale proto, že zákon přezkum takového rozhodnutí vůbec nepřipouštěl. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zde tedy neplatí. Ústavní soud však nepřehlédl, že stěžovatelka podala dovolání na základě poučení krajského soudu, které Nejvyšší soud označil jako chybné.
14. Ve vztahu k vadnému poučení odvolacího soudu dal Ústavní soud již dříve najevo, že postup Nejvyššího soudu, který po aplikaci příslušných zákonných ustanovení objektivně nepřípustné dovolání odmítá, plně respektuje, nicméně bere v úvahu, že stěžovateli nelze klást k tíži, pakliže se jím řídil a v oprávněné důvěře v jeho správnost podle něho postupoval (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012, N 25/64 SbNU 269, usnesení sp. zn. III. ÚS 3050/12 ze dne 13. 9. 2012, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Nesprávné poučení sice nemůže založit přípustnost dovolání, avšak na druhé straně bylo-li podle něho postupováno, nemůže Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu jako opožděnou, neboť takový postup by představoval denegatio iustitiae.
15. Ústavní stížnost směřující proti výroku II. usnesení krajského soudu proto Ústavní soud považoval za včas podanou, nicméně ji posoudil jako nepřípustnou. Stěžovatelka jí napadla rozhodnutí, jímž byl zrušen výrok II. usnesení okresního soudu, který se bude dědickou (ne)způsobilostí pozůstalé dcery opětovně zabývat. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka má stále k dispozici procesní nástroje ochrany svých práv nejen v rámci řízení před okresním soudem, ale zůstává jí zachována možnost čerpat řádné a mimořádné opravné prostředky. Jakékoliv hodnocení ze strany Ústavního soudu by tak bylo předčasné, neboť za stávající situace lze případnou újmu na právech stěžovatelky řešit v rámci soustavy obecných soudů.
16. K tvrzeným průtahům v řízení Ústavní soud předesílá, že průtahy v dosud neskončeném řízení podřazuje judikatura Ústavního soudu pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a podstata stížnostního žádání spočívá v zamezení nedůvodné nečinnosti či časovým prodlevám v zájmu brzkého ukončení řízení vydáním meritorního rozhodnutí. Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu shledá-li Ústavní soud takovou ústavní stížnost důvodnou a vyhoví-li jí, nálezem zakáže orgánu veřejné moci, tj. např. soudu, aby v porušování práv a svobod stěžovatele pokračoval, případně přikáže, aby ve věci (neprodleně) jednal, či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
17. Ve stěžovatelčině případě však Ústavní soud takovým způsobem zakročit nemohl. Přestože dědické řízení pokračuje již pátým rokem, Ústavní soud by mohl zasáhnout do probíhajícího procesu jen za situace, pokud by průtahy v řízení byly aktuální, jejich náprava nebyla zjednána ani na základě návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, na jehož předcházející využití Ústavní soud váže přípustnost ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 180/04 ze dne 17. 8. 2004, N 112/34 SbNU 157) a zejména pokud by o to byl stěžovatelkou žádán. Stěžovatelka však ve svém stížnostním žádání žádný zakazovací či přikazovací výrok Ústavního soudu nenavrhla, a proto nemůže-li Ústavní soud z tohoto důvodu vůči obecnému soudu efektivně zasáhnout, je jakékoliv další zkoumání této otázky bez významu.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu