ECLI:CZ:US:2019:1.US.3926.19.1
sp. zn. I. ÚS 3926/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Heleny Chovancové, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem Brno, Cihlářská 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019 č. j. 22 Cdo 2288/2019-626, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2019 č. j. 16 Co 25/2018-591 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 12. 10. 2017 č. j. 9 C 36/2009-554, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Vyškově zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že pozemky specifikované v žalobě jsou v jejím výlučném vlastnictví (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala žádný právní titul, z něhož by bylo možné dovodit její vlastnické právo k předmětným pozemkům. Stěžovatelka se žalobou domáhala určení vlastnického práva k pozemkům, které nebyly předmětem dědického řízení a které podle jejího názoru náležely její právní předchůdkyni v okamžiku její smrti. Tento závěr dovozovala z toho, že v roce 1963 došlo k chybnému vyměření pozemků, čímž byl rozšířen pozemek právních předchůdců žalovaných na úkor právní předchůdkyně stěžovatelky. Odvolací soud konstatoval, že v dané věci se jedná o důsledek nesprávně zvoleného procesního postupu stěžovatelky, kdy je třeba věc nejdříve dodatečně projednat v řízení o vypořádání dědictví po původním vlastníkovi (případě po předchozím určení, že byl ke dni úmrtí vlastníkem), a teprve poté rozhodovat o vlastnictví jeho dědice.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť závěr odvolacího soudu, podle něhož se stěžovatelka musí nejprve domáhat určení vlastnického práva právní předchůdkyně ke dni jejího úmrtí - netvrdí-li jiný titul nabytí vlastnického práva - odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Tvrdí, že Nejvyšší soud chybně vyhodnotil její dovolání jako nepřípustné, neboť jasně vymezila rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud se však její argumentací vůbec nezabýval. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím zcela popřel dosavadní judikaturu o tom, že nesprávné mapové zákresy nemají vliv a nemění vlastnictví k nemovitostem. Jeho rozhodnutí se naopak opírají o judikaturu, která není v dané věci přiléhavá. Odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání považuje stěžovatelka za nedostatečné, nesrozumitelné a nesprávné, a tedy porušující její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutími soudů všech stupňů došlo k zásahu do jejího práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jsou založena na nesprávném závěru, že neprokázala právní titul vlastnictví.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž stěžovatelka neprokázala žádný právní titul, z něhož by bylo možné dovodit její vlastnické právo k předmětným pozemkům, resp. zvolila nesprávný procesní postup.
Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se civilní soudy při dokazování a rozhodování dopustily libovůle. Zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Pokud jde o námitky ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že rozhodování o přípustnosti dovolání podle ust. §239 o. s. ř. přísluší výhradně Nejvyššímu soudu. Výjimku opravňující zásah Ústavního soudu by mohly představovat excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. O takový případ však v projednávané věci nejde. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je dostatečně odůvodněno a závěry korespondují obsahu dovolání.
Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již vypořádal odvolací i dovolací soud.
Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu