ECLI:CZ:US:2019:1.US.4008.18.1
sp. zn. I. ÚS 4008/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti H. D., zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská č. 1255/109B, proti výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. září 2018 č. j. 27 Co 221/2018-511, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o výši výživného pro nezletilé děti.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. v odvoláním napadené části o výživném tak, že otec je povinen počínaje dnem 1. 1. 2013 přispívat na výživu nezletilé dcery částkou 5 500,- Kč měsíčně a na nezletilého syna částkou 4 500,- Kč měsíčně, a dále změnil rozsudek okresního soudu ve výroku IV. v odvoláním napadené části o výživném tak, že otec je povinen částkami ve stejné výši přispívat na výživu dcery a syna i v době od právní mocí rozsudku o rozvodu manželství.
Stěžovatelka s právními závěry soudu nesouhlasí. Namítá, že nezhodnotil, že od 1. 1. 2013, od kdy je výživné dětem stanoveno, došlo k podstatnému nárůstu jejich potřeb. Na jejich úhradě se otec nijak nepodílí, s dětmi se nestýká a kromě výživného jim nic neposkytuje. Podle stěžovatelky soud majetkové poměry otce nezhodnotil komplexně, mechanicky vycházel pouze z jeho zjištěného příjmu, ačkoliv měl povinnost přihlédnout nejenom k reálně dosahovaným příjmům, ale i k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života. Poukazuje na to, že otec ze svých příjmů splácí své vybavení v zemědělství, pořídil si nový kombajn a opravuje statek, přičemž měsíčními splátkami v řádu desítek tisíc korun si snižuje příjem. Odvolací soud nevyhodnotil ani to, že náklady domácnosti otce jsou minimální, neboť podniká v zemědělství a spolu s družkou a dalším dítětem využívá vypěstované produkty.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06).
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Odvolací soud se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval a objasnil, proč považoval za přiměřenou nižší výši výživného, než soud prvního stupně. Mimo jiné uvedl, že vzhledem k hrubému měsíčnímu příjmu otce cca 30 000 Kč je třeba považovat výživné stanovené odvolacím soudem také za relativně vysoké, a to i při zohlednění jeho celkové majetkové a finanční situace, avšak otec výživné v uvedené částce dlouhodobě hradí a sám uvedl, že je schopen a ochoten tuto částku svým dětem poskytovat. Odvolací soud poukázal na to, že zemědělský majetek včetně luk a pastvin, který otec s pomocí své rodiny obhospodařuje, je jeho výrobním prostředkem a zemědělské stroje otci umožňují dosahovat příjmu, z něhož výživné pro obě děti může hradit. Znaleckým zkoumáním nebylo prokázáno, že by otec vynakládal finanční prostředky nezodpovědně, neúčelně, případně že by šlo o daňově neuznatelné či nepotřebné výdaje. Otci navíc přibyla další vyživovací povinnosti k nezletilé dceři. Odvolací soud také vyjádřil podiv nad postojem matky, která nadále požaduje výživné zcela nepřiměřené možnostem a schopnostem otce, ačkoliv otec dobrovolně (díky poskytnuté půjčce) zaplatil dluh na výživném, přičemž jde o spotřebované výživné, které matka již není povinna otci vrátit.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry odvolacího soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Odvolací soud však posuzoval věc v kontextu všech zjištěných okolností a své závěry o adekvátnosti přisouzeného výživného patřičně a přesvědčivě odůvodnil. Jak bylo předesláno, úkolem Ústavního soudu není, aby znovu či podrobněji přezkoumával či stanovil výši výživného. Skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu