ECLI:CZ:US:2019:1.US.424.19.1
sp. zn. I. ÚS 424/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Votípky, zastoupeného Mgr. Petrem Pokorným, advokátem se sídlem České Budějovice, Široká 15/8, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2018 č. j. 21 C 77/2016-161 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2018 č. j. 8 Co 958/2018-193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozsudků a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se po žalované domáhal zaplacení částky 49 306,30 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka sestávala z nároků na náhradu škody, jíž mu žalovaná měla způsobit tím, že mu bránila v užívání domu, který měli účastnící řízení v podílovém spoluvlastnictví. Stěžovatel si tak byl nucen vyhledat náhradní bydlení, zaplatit provizi realitní kanceláři a nájemné. Žalovaná dále měla stěžovateli způsobit škodu zničením bezpečnostní vložky zámku, odcizením zahradní hadice a zničením venkovního teploměru. Stěžovatel se domáhal i zaplacení bezdůvodného obohacení jako ekvivalentu jedné poloviny v místě a čase obvyklého nájemného za příslušné období. Soudy jeho návrhu nevyhověly, neboť protiprávní stav v podobě nemožnosti stěžovatele užívat dům byl vyvolán jím samotným, když vyměnil zámkovou vložku a nad tímto protiprávním stavem měl kontrolu. Žalovaná sice úmyslně porušila dobré mravy tím, že žalobci nepředala klíč od domu poté, co byla nucena jím vyměněný zámek vyměnit, aby se dostala do domu, současně ale vykonávala své spoluvlastnické právo a činila tak v reakci na jednání žalobce, nikoli s hlavním účelem jej poškodit. Totéž platí i pro nárok na bezdůvodné obohacení, když stěžovatel sám svým jednáním vyvolal stav, v jehož důsledku nemohl nemovitost řádně užívat. Stěžovatel přitom do nemovitosti alespoň příležitostně vstupoval a celou dobu tam měl k dispozici své vymezené místnosti (o nichž ani netvrdil, že by byly žalovanou užívány).
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá nedostatky v dokazování, nedostatečně zjištěný skutkový stav, poukazuje na to, že nebyly provedeny jím navržené důkazy a jejich neprovedení nebylo řádně odůvodněno. Zejména jde o důkazy, které by vyvrátily tvrzení, že měl po celou dobu, kdy neměl klíče od domu, možnost navrátit původní zámek, k čemuž byl vyzýván a žalovaná by mu jistě poskytla součinnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž se žalovaná nedopustila protiprávního jednání. Mezi jejím jednáním a tvrzenou škodou chybí příčinná souvislost, přičemž to byl stěžovatel, který spustil řetězec událostí. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí, a to i ve vztahu ke stěžovatelem navrhovaným důkazům. Z judikatury Ústavního soudu (srov. sp. zn. II. ÚS 192/03 a další) se podává, že za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat toliko situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jestliže v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (např. sp. zn. III. ÚS 84/94, a další). Má-li v návaznosti na výhrady upínající se k důkaznímu procesu dojít ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, musí se jednat o situaci, kdy nelze hodnocení důkazů ani rámcově vtěsnat do intencí hodnot, na nichž je založen právní stát, z nichž jednou ze základních je princip zákazu libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Obdobnou praxi uplatňuje i Evropský soud pro lidská práva, podle které mu nepřísluší nahrazovat hodnocení vnitrostátního soudu svým vlastním. Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda řízení ve své komplexnosti, včetně připuštění a provádění důkazů, bylo "spravedlivé" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (např. rozsudek ve věci Schuler Zgraggen proti Švýcarsku z roku 1993, A-263, §66).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Ústavní soud připomíná, jak již v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (sp. zn. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08). Ani v tomto směru nemá důvod závěry soudů zpochybňovat.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu