ECLI:CZ:US:2019:1.US.429.19.1
sp. zn. I. ÚS 429/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. J., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, č. j. 11 Tdo 871/2018-64, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2018, sp. zn. 11 To 149/2017, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 10. dubna 2017, sp. zn. 52 T 13/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 52 T 13/2015, byl stěžovatel a spoluobviněná uznáni vinnými v bodě I zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a stěžovatel v bodě III přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel byl za tuto trestnou činnost odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a (částečně společně s dalším obviněným) k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných.
3. Podle skutkových zjištění zkráceně řečeno obviněný a další čtyři osoby vyráběli pervitin a přechovávali prekurzor. Stěžovatel a spoluobviněná pervitin prodávali dalším osobám. Jejich trestá činnost, kterou páchali ve velkém rozsahu, je podrobně popsána ve skutkové větě rozsudku. Stěžovatel se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 11. 2013, č. j. 31 To 422/2013-295, mimo jiné za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců se zkušební dobou 5 let, tj. do 6. 11. 2018, a dále byl odsouzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 102/2014-2138 s právní mocí 10. 11. 2014 za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku mimo jiné k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
4. Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel a další spoluobvinění odvolání. Z podnětu odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 11 To 149/2017, napadený rozsudek ohledně něj zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o trestu propadnutí věci, který mu byl uložen společně s jedním ze spoluobviněných a nově rozhodl tak, že stěžovatele pro výkon trestu zařadil rovněž do věznice se zvýšenou ostrahou (přičemž změnil pouze odkaz na příslušné ustanovení trestního zákoníku v aktuálním znění) a rozhodl o zabrání věcí podle §100 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel a jedna spoluobviněná dovolání. Nejvyšší soud jej usnesením ze dne 24. 10. 2018, č. j. 11 Tdo 871/2018-64, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy podle něj nezkoumaly důkladně veškeré skutečnosti vedoucí k jeho odsouzení a proces nebyl spravedlivý. Tvrdí, že v minulosti neměl s drogami nic společného. Jeho předchozí odsouzení se údajně tohoto druhu trestné činnosti netýkalo.
7. V rozsudcích absentuje objasnění vztahů mezi obviněnými a jejich funkce. Většina odsouzených Vietnamců neovládá český jazyk a obviněný naopak nemluví vietnamsky, z čehož vyplývají pochybnosti ohledně toho, jak by mohl být vůdčí osobností takové skupiny, když mezi sebou nemohli ani přímo komunikovat. Stěžovatel dále namítl, že prostory poskytl k uskladnění materiálu a výrobě pervitinu se snažil zabránit uschováním tříhrdlých baněk. Varna údajně nesloužila k výrobě pervitinu, ale technicky mohla sloužit pouze k výrobě prekursoru. K této otázce navrhoval vyhotovení znaleckého posudku. Z protokolu o domovní prohlídce také podle stěžovatele plyne, že se měl nalézt pouze pseudoefedrin, tedy prekursor. Rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný, neboť na str. 3 uvádí, že se měl vyrábět pseudoefedrin z metamfetaminu. Dále má stěžovatel za to, že se měla zohlednit zpráva národní protidrogové centrály, podle které se jeden gram pervitinu nejčastěji prodává za 700 Kč. Domnívá se, že jeho jednání mělo být kvalifikováno maximálně jako výroba a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Uložený trest stěžovatel vnímá jako velmi přísný a v nepoměru k potrestání jiného obviněného.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Ve vztahu k argumentům stěžovatele týkajícím se (údajně nesprávných) skutkových zjištění obecných soudů, podřazených pod ustanovení §283 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidlu "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud však v nyní projednávaném případě neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
11. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, představuje toliko opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se však s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud přitom nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě projednávané věci.
12. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy závěry o naplnění znaků kvalifikovaných skutkových podstat podle ustanovení §283 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku zcela přiléhavě a dostatečně odůvodnily, vycházeje při tom z řady důkazů. Postačí odkázat na rozhodnutí krajského soudu, z něhož vyplývá, že v objektu, kde byl stěžovatel s ostatními zadržen policií, byl vyráběn pervitin, množství vyráběné látky určené na základě odborného vyjádření kriminalistického ústavu by odpovídalo majetkovému prospěchu převyšujícímu 10 milionů Kč. Zprávu národní protidrogové centrály soud provedl jako listinný důkaz, vyšel však z prokázané maloobchodní ceny 1 000 Kč za 1 gram, za kterou stěžovatel a spoluobviněná pervitin skutečně prodávali. Krajský soud na základě provedeného zhodnoceného dokazování vykreslil i zapojení jednotlivých spoluobviněných do trestné činnosti, včetně vůdčí role stěžovatele a role jednoho ze spoluobviněných jako tlumočníka (č. l. 37 rozsudku krajského soudu a obdobně i č. l. 18 rozsudku vrchního soudu). Vrchní soud objasnil i jistou neobratnost ve formulaci skutkové věty, která však neměla vliv na celkovou správnost v údaji o množství pervitinu, který vrchní soud prověřil (srov. bod 33 rozsudku). S návrhy na doplnění dokazování se soudy náležitě vypořádaly. Správnost jejich závěrů pak potvrdil i dovolací soud.
13. Ústavní soud na tom nemá důvod cokoliv zpochybňovat.
14. Ústavní soud se v souladu se svou ustálenou judikaturou nevyjadřuje k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008) a ani v tomto směru nepřehodnocuje závěry obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Taková situace by mohla nastat v případě, pokud by soud uložil druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu by se pohybovala mimo rozsah zákonem stanovené sazby, při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu by byly zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, nebo pokud by došlo k extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014).
15. Žádnou z výše uvedených zásad však soudy při ukládání trestu stěžovateli neporušily. Soud vzal v úvahu okolnosti spáchaného činu a přihlédl k možným polehčujícím i přitěžujícím okolnostem na straně stěžovatele. I zde pak zohlednil především míru zapojení jednotlivých spoluobviněných a rozsahu a závažnosti jejich trestné činnosti. Přihlédl i k osobě stěžovatele a jeho četným potrestáním v minulosti pro drogovou trestnou činnost s cílem získat majetkový prospěch. Trest byl uložen v předvídatelné výměře v druhé polovině zákonné trestní sazby se zařazením do odpovídajícího typu věznice. Zdůvodnění nalézacího i odvolacího soudu a jejich závěry o druhu a výši trestu jsou tak adekvátní konkrétním okolnostem.
16. Lze tak uzavřít, že Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu