ECLI:CZ:US:2019:1.US.460.19.1
sp. zn. I. ÚS 460/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti PALABA a.s., se sídlem Slaný, Netovická 875, zastoupené Mgr. Tomášem Tichým, advokátem se sídlem Praha 1, Washingtonova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018 č. j. 21 Co 389/2017-300 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018 č. j. 26 Cdo 2664/2018-329, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem krajského soudu, bylo změněno rozhodnutí Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 6. 2017 č. j. 110 C 101/2013-276, jímž bylo v částce 256 845,14 Kč s příslušenstvím částečně vyhověno žalobě stěžovatelky o zaplacení celkem 388 141,- Kč s příslušenstvím tak, že žaloba se zamítá. Požadovaná částka představovala nájemné za užívání nebytových prostor, přičemž stěžejní otázku představovalo posouzení platnosti nájemní smlouvy z hlediska určitosti vymezení předmětu nájmu.
Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas, tj. v průběhu trvání lhůty k dovolání, neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., není-li z jeho celkového obsahu zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení posuzována, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit či od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud. Ani odkaz na předchozí zrušující rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1089/2016, vydaný v souzené věci stěžovatelky, nelze pokládat za náležitý údaj o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud sice zabýval otázkou neplatnosti předmětné nájemní smlouvy pro neurčité vymezení předmětu nájmu, avšak s tím že je přinejmenším předčasný právní názor, že nájemní smlouva není z tohoto důvodu neplatná. V dalším řízení pak soud prvního stupně a důsledně především odvolací soud z tohoto názoru vycházel; proto nelze dovozovat, že by se snad od něj odchýlil, jak to měla zřejmě na mysli dovolatelka, odkázala-li v dovolání právě na toto rozhodnutí.
Stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek, neboť jí nebyla poskytnuta ochrana v důsledku příliš formalistického výkladu krajského a Nejvyššího soudu ohledně neplatnosti nájemní smlouvy. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že odůvodnila přípustnost dovolání odkazem na ustanovení §237 o. s. ř., neboť měla za to, že rozhodováním obecných soudů v dané věci byly naplněny zcela nebo zčásti všechny důvody zakládající přípustnost dovolání tak, jak jsou vyjmenovány v citovaném ustanovení o. s. ř. Ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu namítá, že soud při posuzování platnosti nájemní smlouvy z hlediska dostatečné identifikace předmětu nájmu postupoval formálně a nepřihlédl ke specifikům právního vztahu mezi stěžovatelkou a nájemkyní.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pro posouzení projednávané věci se jeví klíčovým, že stěžovatelka v dovolání nevymezila předpoklad jeho přípustnosti, což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Tuto skutečnost Ústavní soud ověřil z připojeného dovolání, v němž stěžovatelka pouze cituje ustanovení §237 o. s. ř., rekapituluje skutkový a procesní stav věci a namítá nesprávné posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy. Bylo-li dovolání stěžovatelky odmítnuto proto, že v něm kvalifikovaně nevymezila předpoklad jeho přípustnosti, nebyl Nejvyššímu soudu vytvořen prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, přičemž povinné zastoupení advokátem je mj. vyžadováno proto, aby se advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a uvedl, zda ve věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatelky, aby v dovolání uvedla jeho nezbytné náležitosti včetně vymezení důvodu přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
Nelze se ztotožnit s názorem stěžovatelky, že Nejvyšší soud k posouzení dovolání přistoupil formalisticky. Pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup. Ústavní soud dodává, že dovolání, které neobsahuje údaje, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání. Ustanovení §243b o. s. ř. pak výslovně vylučuje možnost použití §43 o. s. ř. pro dovolací řízení.
Nadto z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání nelze dovozovat zásah do práva chráněného čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť rozhodnutím o odmítnutí dovolání nebyly stěžovatelce uloženy žádné povinnosti. Nemohlo ani dojít k zásahu do práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť podle konstantní judikatury Ústavního soudu citované ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované (existující), a nikoli pouze tvrzený nárok na ně (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Za situace, kdy stěžovatelka uplatnila dovolání jako poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinila tak procesně správným způsobem, je ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1829/18, III. ÚS 1210/18, I. ÚS 247/18, III. ÚS 3808/17, III. ÚS 3309/18, III. ÚS 2494/18 a další).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu