ECLI:CZ:US:2019:1.US.484.19.1
sp. zn. I. ÚS 484/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Martiny Tůmové, zastoupené Mgr. Martinem Panuškou, advokátem se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 15 EXE 3860/2017-97 ze dne 15. 2. 2018, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 107/2018-118 ze dne 23. 5. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3602/2018-144 ze dne 13. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že mezi stěžovatelkou a oprávněnou byly uzavřeny kupní smlouvy o převodu nebytové jednotky (kavárny) včetně jejího vybavení za kupní cenu v celkové výši 7 400 000 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uhradila pouze 300 000 Kč, přičemž došlo k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, se oprávněná domáhala doplatku kupní ceny včetně sjednané smluvní pokuty exekuční cestou na základě notářského zápisu se souhlasem k přímé vykonatelnosti. Stěžovatelka navrhla částečné zastavení exekuce co do úhrady smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, neboť považovala smluvní pokutu za nepřiměřenou a neplatně sjednanou. Nalézací a odvolací soud jejímu návrhu nevyhověly s odůvodněním, že kupní smlouvy nebyly uzavírány za jakkoliv podezřelých okolností. Účel smluvní pokuty, okolnosti jejího sjednání právě s ohledem na okolnosti daného sporu a hodnotu zajištěného závazku pak nelze považovat za nepřiměřené. Sjednaná výše smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, neboť napadané rozhodnutí není v rozporu s jeho předchozí judikaturou.
Stěžovatelka namítá, že soudy se spokojily se závěrem, že smluvní pokuta je pokutou přiměřenou, přestože je zřejmé, že souzený případ se po skutkové stránce zcela vymyká případům, u kterých takto vysoká pokuta byla ještě za přiměřenou uznána. Odlišnost projednávané věci spatřuje v tom, že mezi stranami nebyla dohodnuta jen smluvní pokuta. Dále byl sjednán závazek k úhradě kupní ceny, který byl zajištěn i právem prodávající na odstoupení od smlouvy, sjednáno zástavní právo k převáděné nemovitosti, zákaz jejího zcizení či zatížení a prohlášení o svolení k přímé vykonatelnosti a sjednán souběh smluvní pokuty s nárokem na náhradu škody. V rámci odstoupení od smlouvy, které bylo možné již při prodlení s úhradou jakékoliv části kupní ceny delším než 10 dnů, bylo možné odstoupit od kupní smlouvy na nemovitost a mohlo dojít k navrácení právního stavu na počátek. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadená rozhodnutí byla vydána bez náležitého posouzení zjištěných skutkových okolností a dotčené soudy do svého rozhodování nepromítly ústavní principy spravedlnosti a přiměřenosti.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Zejména poukázaly na okolnosti uzavření smluv, kdy mimo jiné uvedly, že se jednalo o dobrovolný závazek, k jehož uzavření - včetně ujednání o smluvní pokutě - nebyla stěžovatelka nijak nucena, zástavní právo zajišťovalo pouze část dlužného nedoplatku kupní ceny, nejednalo se o smlouvy spotřebitelské, účastnice si nedohodly žádné úroky z odloženého doplatku kupní ceny a povinná měla dostatečně dlouhou dobu k zaplacení doplatku kupní ceny. Výši smluvní pokuty v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu posoudily jako přiměřenou. Poukázaly i na to, že institut smluvní pokuty nemá zajišťovací charakter, ale jde o utvrzovací institut, který primárně slouží k utvrzení závazku a sekundárně k odškodnění pro případ jeho nesplnění. Soudy tedy, na rozdíl od tvrzení stěžovatelky, skutková zjištění podrobily úvaze o přiměřenosti výše smluvní pokuty s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž byla sjednána, i ostatní dohodnuté zajišťovací instituty.
Rovněž Nejvyšší soud své závěry o souladu rozhodnutí odvolacího soudu s jeho dosavadní judikaturou (např. sp. zn. 33 Cdo 3591/2012, 33 Cdo 772/2010, 33 Cdo 1682/2007, 33 Odo 236/2005, 33 Cdo 4377/2008, 33 Odo 588/2003 a další) řádně odůvodnil a rovněž poukázal na funkci smluvní pokuty mající složku uhrazovací, preventivní a sankční, tedy nikoli pouze zajišťovací, jak v podstatě dovozuje stěžovatelka.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým a řádně odůvodněným závěrům, podle nichž s ohledem na konkrétní okolnosti nešlo o nepřiměřené zajištění, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Ústavní soud nadto připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, neboť to Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Jakkoliv lze chápat stěžovatelku, že povinnost zaplatit smluvní pokutu vnímá jako nespravedlivou, nelze odhlédnout od objektivní povahy smluvní pokuty, kdy právo na smluvní pokutu vzniká již porušením smluvené povinnosti bez ohledu na okolnosti a příčiny, které k porušení vedly. Z nedostatku vlastní obezřetnosti při uzavírání smluv a včasného nesplnění závazku nelze dovozovat neústavnost soudních rozhodnutí.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu