ECLI:CZ:US:2019:1.US.507.19.1
sp. zn. I. ÚS 507/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. N., zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. Legií 1719/5, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 341/2018-206 ze dne 29. 11. 2018 a usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odbor hospodářské kriminality č. j. KRPT-104055/TČ-2017-070082 ze dne 7. 8. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná zejména čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odbor hospodářské kriminality č. j. KRPT-104055/TČ-2017-070082 ze dne 7. 8. 2018 bylo rozhodnuto podle §79a odst. 1 trestního řádu o zajištění věci, resp. v rozhodnutí blíže specifikovaných nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky, neboť ty jsou výnosem z trestné činnosti. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost ke krajskému soudu, který její stížnost rubrikovaným usnesením č. j. 1 To 341/2018-206 ze dne 29. 11. 2018 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména to, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo k řádnému zjištění skutkového stavu, jež by umožňoval spolehlivě posoudit důvodnost zajištění předmětných nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky, což vede k tomu, že trestní řízení je od počátku vedeno v rozporu s principy demokratického státu a principy spravedlivého procesu. To pak ve svém důsledku vedlo i k porušení majetkových práv stěžovatelky garantovaných čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka namítá, že tato pochybení nenapravil ani krajský soud Stěžovatelka rovněž vyjadřuje pochybnosti o nestrannosti a nepodjatosti policejního orgánu.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci je třeba primárně zdůraznit, že zajištění věci podle §79a trestního řádu představuje prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací; nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, §62).
Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovateli jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jeho práv (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009 nebo sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti formuloval základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1457/13 (N 31/72 SbNU 365) ze dne 11. 3. 2014 nebo nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013].
Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť je toliko omezením dočasným, splňovat též kritérium přiměřenosti (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13). Při hodnocení proporcionality je přitom třeba vzít v úvahu i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba ochrany základních práv jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) ze dne 30. 1. 2008 či nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609) ze dne 19. 3. 2009].
Ústavní soud shledal, že kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci - tj. předmětných nemovitostí - z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy, byť stěžovatelka vyslovuje opačný názor. Policejní orgán i krajský soud svá rozhodnutí jasně, logicky a plausibilně odůvodnily v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu, pročež napadená rozhodnutí lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování, a to včetně náležitého odůvodnění ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud se týká námitky stěžovatelky ohledně podjatosti policejního orgánu, který věc vyšetřuje, pak je třeba konstatovat, že policejní orgán její námitce o podjatosti usnesením č. j. KRPT-104055/TČ-2017-070082 ze dne 19. 10. 2018 nevyhověl, přičemž své rozhodnutí náležitě odůvodnil; ostatně této námitce stěžovatelky nepřisvědčil ani krajský soud v rubrikovaném usnesení ze dne 28. 11. 2018. Dlužno dodat, že stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti předmětné rozhodnutí o nevyloučení příslušného orgánu z vykonávání úkonů daného trestního řízení samostatně nenapadá. Nicméně ani v případě, že by tak učinila, byla by s ohledem na zásadu subsidiarity její ústavní stížnost proti takovýmto rozhodnutím v této části nepřípustná (z konstantní judikatury Ústavního soudu např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 278/06 ze dne 19. 7. 2007).
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení stěžovatelkou namítaných ústavně garantovaných práv, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu