ECLI:CZ:US:2019:1.US.562.19.1
sp. zn. I. ÚS 562/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti a) Stanislava Sosnovce, b) Milady Sosnovcové, zastoupených JUDr. Věrou Škvorovou, Ph. D., advokátkou se sídlem v Praze, Francouzská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 4299/2018-408 ze dne 5. prosince 2018, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 181/2018-384 ze dne 29. června 2018 a usnesení Okresního soudu v Benešově č. j. 23 EXE 225/2013-364 ze dne 17. května 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se v řízení před Okresním soudem v Benešově neúspěšně domáhali obnovy exekučního řízení. K jejich odvolání se Krajský soud v Praze ztotožnil se závěry okresního soudu v tom smyslu, že obnova exekučního řízení není možná.
2. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť stěžovateli předložená otázka je jednoduchá a její řešení jasně plyne ze zákonné úpravy. Není tudíž třeba, aby byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu řešena. Soud dospěl k závěru, že nemožnost obnovy exekučního řízení, konkrétně řízení o návrhu na zastavení exekuce, není vůči stěžovatelům nespravedlivá, byť skutečně mohou nastat případy, kdy některý z účastníků nebude beze své viny moci prokázat skutečnosti tvrzené v původním řízení. Je však možné opětovně podat návrh na zastavení exekuce z téhož důvodu, pokud jsou dány důvody, které by obecně odpovídaly důvodům pro obnovu řízení.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího, krajského i okresního soudu stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jimi došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu. Porušení spatřovali v tom, že soudy nedospěly k závěru o přípustnosti obnovy řízení o návrhu na zastavení exekuce. To je svou povahou nalézacím řízením, čímž se od vykonávacího řízení podstatně odlišuje, a v jeho rámci je rozhodováno nejen o zastavení exekuce, ale i o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelé v rámci řízení o návrhu na zastavení exekuce nesli důkazní břemeno a podle úspěchu se pak posuzuje povinnost k náhradě nákladů řízení. Obnova řízení by v jejich věci mohla vést nejen ke změně rozhodnutí (výroku) o zastavení exekuce, ale i rozhodnutí o náhradě nákladů. Nový návrh na zastavení exekuce nemůže vést k revizi předchozího rozhodnutí o náhradě nákladů, byť s ohledem na nově uplatněné skutečnosti neměla být povinnost k náhradě nákladů vůbec uložena. Podle stěžovatelů jsou závěry obecných soudů v jejich věci zcela bez zákonné opory a rezignují na ochranu jejich práva na náhradu škody vzniklé v podobě nespravedlivě zaplacené náhrady nákladů řízení.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. V souzené věci stěžovatelé předložili otázku výkladu §254 odst. 2 občanského soudního řádu ("Při výkonu rozhodnutí nelze přerušit řízení z důvodů uvedených v části třetí tohoto zákona a prominout zmeškání lhůty. Nelze také podat žalobu na obnovu výkonu rozhodnutí; žalobu pro zmatečnost lze podat pouze z důvodu uvedeného v §229 odst. 4."), tedy zjevně otázku podústavního práva, o níž se domnívají, že má ústavní význam nikoliv pro řešení samotné přípustnosti obnovy řízení, ale související otázky nákladů řízení.
6. Výklad podústavního práva lze hodnotit za protiústavní, jestliže (a) nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně (b) pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo (c) je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů, případně (d) je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu (srov. cit. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
7. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má konstitutivní charakter nejen ve vztahu ke vzniku práva na náhradu nákladů řízení, ale i ve vztahu k její výši. V penězích vyjádřené (přiznané) právo na náhradu nákladů řízení je proto nutno striktně odlišovat od "práva na rozhodnutí" o náhradě nákladů řízení, jež je součástí civilního procesu a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; tyto dva aspekty nelze směšovat [např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457)].
8. Spadá-li právo na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení pod čl. 36 odst. 1 Listiny, je zřejmé, že je zařaditelné pod dílčí záruku stanoveného postupu, jímž se každý může domáhat svého (hmotného) práva. Jinými slovy, pokud procesní předpis jako stanovený postup vylučuje právo na náhradu nákladů, toto právo dáno není (pro souzenou věc není podstatný §513 občanského zákoníku z roku 2012, neboť nyní zjevně nejde o hmotněprávní nárok na náklady spojené s uplatněním pohledávky).
9. Závěry obecných soudů v nyní souzené věci tedy nemohou nepřípustně postihovat právo stěžovatelů na soudní ochranu stanoveným postupem, pokud rozumně konstatují, že není vůbec přípustné řízení, v jehož rámci by právo na náhradu nákladů řízení teprve mohlo vzniknout. Závěr o nemožnosti obnovy řízení o návrhu na zastavení exekuce přitom představuje srozumitelný, logický a věcně přiléhavý výklad §254 odst. 2 občanského soudního řádu. Není výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, neboť zjevně respektuje jasné znění i systematické zařazení vykládaného ustanovení.
10. Ústavní soud sice opakovaně uvedl, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jeho jazykového výkladu [nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Platí ovšem, že se soud od doslovného znění zákonného ustanovení smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku [nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Žádné takové důvody stěžovatelka nepředložila, takže není důvodu vykládat větu "nelze také podat žalobu na obnovu výkonu rozhodnutí" tak, že dopadá jen na některé části výkonu rozhodnutí.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu