ECLI:CZ:US:2019:1.US.570.19.1
sp. zn. I. ÚS 570/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Vladislava Lasoty, zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem Sokolská třída 22, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. 30 Cdo 5819/2016-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu. Tvrdí, že postupem civilních soudů, a zejména Nejvyššího soudu, byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které přezkoumávané řízení posuzovaly jako celek, nedostatečně se zabývaly přípustností uplatnění námitky promlčení a počátkem běhu promlčecí lhůty a v konečném důsledku zamítly jeho nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 150 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 268/2008.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 29. 1. 2016 č. j. C 364/2014-53 uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelovi 82 500 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení 67 500 Kč (výrok II), a dále uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelovi náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 7. 2016 č. j. 72 Co 194/2016-75 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil a v zamítavém výroku o věci samé jej změnil tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelovi 26 300 Kč, jinak, tj. do částky 41 200 Kč, rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok I), a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelovi náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 342 Kč a před soudem odvolacím v částce 8 228 Kč (výrok II).
Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozhodnutím změnil rozsudek městského soudu ve výroku I tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II ohledně částky 26 300 Kč potvrzuje a ve výroku I se mění tak, že se žaloba i do povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelovi částku 82 500 Kč zamítá (výrok I). Nejvyšší soud dále změnil rozsudek městského soudu ve výroku II tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III mění tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím ve výši 600 Kč (výrok II) a uložil stěžovatelovi povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok III).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud v souzené věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Nejvyšší soud podrobně rozvedl, z jakých důvodů změnil rozsudek městského soudu tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu objasnil, jaké důvody jej vedly k závěru, že nárok stěžovatele byl v době podání žaloby již promlčen.
Ke stěžovatelem tvrzenému rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud konstantně uvádí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1688/13), že posouzení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům náleží zásadně soudům. Nepřihlédnutí k námitce promlčení s ohledem na §3 odst. 1 občanského zákoníku přitom vzhledem k požadavku právní jistoty připadá do úvahy jen výjimečně, a to vždy na základě konkrétních okolností jednotlivých případů. Nelze pak pominout, že Ústavní soud již v obdobných případech aproboval názor, podle něhož státem vznesená námitka promlčení (zde ve sporech o náhradu za nucené omezení vlastnického práva) není bez dalšího v rozporu s §3 odst. 1 občanského zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3685/12). Bylo proto na stěžovateli, aby prokázal, že specifika jeho případu tento rozpor zakládají. Pakliže tak neučinil, nelze soudům vyčítat, že ani v jeho případě námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy nepovažovaly.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že posouzením souladu aplikované zákonné úpravy s ústavním pořádkem se též již zabýval ve své judikatuře (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3451/10 nebo IV. ÚS 1615/12). Dospěl k závěru, že ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. - aplikované soudy v nyní projednávané věci - je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu