ECLI:CZ:US:2019:1.US.595.19.1
sp. zn. I. ÚS 595/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti Jatky Bučovice, s.r.o., se sídlem Nová 715, Bučovice, zastoupené Mgr. Janem Hrežo, advokátem se sídlem Purkyňova 143/18, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 20 Cdo 4018/2018-120 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018 č. j. 25 Co 142/2018-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Rakovníku nevyhověl návrhu povinného na zastavení exekuce s odůvodněním, že by bylo předčasné. Odvolací soud napadeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí změnil a exekuci zastavil, neboť konkurs na majetek povinného byl zrušen. Majetek nedostačuje k úhradě nákladů konkursu, v průběhu exekuce nebylo nic vymoženo a za více než 12 let trvání exekuce nebyl zjištěn žádný postižitelný majetek. Povinnému, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání - vzhledem ke zdravotnímu omezení a vzdělání - není v nabídce volných pracovních míst možné najít vhodné zaměstnání, přičemž lze u něj očekávat spíše zhoršení zdravotního stavu; nebyla mu přiznána podpora v nezaměstnanosti. Výtěžek, kterého by eventuálně mohlo být exekucí dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů.
Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu je souladné s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Stěžovatelka namítá, že odvolací i dovolací soud se dopustily závažného pochybení při hodnocení skutkového stavu, když adekvátně nezohlednily nárok povinného na starobní důchod očekávaný v brzké době, pročež se tím dopustily i pochybení v právním posouzení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno relevantní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke shora nastíněným závěrům, podle nichž výtěžek, kterého může být budoucí exekucí eventuálně dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů.
Stejně tak Nejvyšší soud řádně odůvodnil své rozhodnutí o odmítnutí dovolání, kdy zdůraznil, že úvaha krajského soudu o bezúspěšnosti vedené exekuce byla podepřena fakty, nebyla zjevně nepřiměřená a korespondovala předchozí judikatuře Nejvyššího soudu (sp. zn. 26 Cdo 807/2015, 20 Cdo 5023/2015). Nejvyšší soud poukázal i na skutečnost, že exekuci nelze vést nekonečně (sp. zn. 20 Cdo 5551/2016, 20 Cdo 4055/2017).
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu