ECLI:CZ:US:2019:1.US.622.17.1
sp. zn. I. ÚS 622/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alexe Celby, zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 29 Co 595/2013-368 ze dne 4. 3. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 794/2016-462 ze dne 20. 12. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále též "krajský soud"), přičemž tvrdil, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu stížnostního návrhu Ústavní soud současně dovodil, že stěžovatel napadá též shora citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i rozhodnutí dovolacího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 9 C 851/98-267 ze dne 3. 4. 2013 Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále též "okresní soud") jednak zastavil řízení do části žaloby na určení užívání výlepových tabulí v Jablonci nad Nisou (výrok I.). Dále uložil žalobkyni Ireně Böhmové zaplatit stěžovateli jakožto žalovanému částku 40 011 Kč (výrok II.) a ve zbytku, tj. co do částky 1 847 489 Kč vzájemný návrh stěžovatele zamítl (výrok III.). Okresní soud takto rozhodl o požadavku stěžovatele na náhradu škody v podobě ušlého zisku, který si nárokoval vůči své bývalé manželce - žalobkyni z důvodu, že byl po určitou dobu vyloučen z užívání výlepových tabulí, které patřily do společného jmění manželů. Výroky IV. až VI. rozsudku nalézacího soudu pak řešily otázku nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků řízení vydal Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudek č. j. 29 Co 595/2013-368 ze dne 4. 3. 2015, kterým změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že se žaloba na zaplacení 40 011 Kč zamítá (výrok I.), a ve výroku, jímž nebylo vyhověno žalobě stěžovatele na zaplacení částky 1 847 489 Kč, jej potvrdil (výrok II.), načež rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až VI.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel následně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 794/2016-462 ze dne 20. 12. 2016 odmítl dle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."). V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání neobsahuje všechny zákonné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení neztotožnil. V ústavní stížnosti namítal, že postupem krajského soudu, který při svém rozhodování nepřihlédl k předloženým skutkovým tvrzením a důkazním návrhům, došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a práva jednat před soudem ve smyslu čl. 38 Listiny, a ve svém důsledku (zamítnutím žaloby) pak i práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny. Stěžovatel připomněl, že odvolací soud jej nejprve v intencích §118a o. s. ř. vyzval, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností, nicméně poté, co tak stěžovatel podáním ze dne 13. 1. 2014 a při ústním projevu na jednání dne 14. 1. 2014 učinil, odmítl se těmito novými skutečnostmi zabývat a věc posoudil výlučně dle skutkových tvrzení, která stěžovatel uváděl v řízení před soudem prvního stupně. Krajský soud daný krok odůvodnil odkazem na vyjádření právního zástupce stěžovatele, které pronesl u odvolacího jednání konaného dne 14. 1. 2015, z něhož soud dovozoval, že stěžovatel trvá na projednání věci na podkladě skutkových tvrzení původních. Dle přesvědčení stěžovatele však krajský soud pochybil, neboť jednak zjevně nesprávně interpretoval předmětné vyjádření právního zástupce a jednak byl vázán svou výzvou a měl tedy povinnost zohlednit při rozhodování veškeré stěžovatelem předložené skutečnosti a důkazy.
Stěžovatel nesouhlasil rovněž s usnesením Nejvyššího soudu. Měl za to, že ve svém dovolání nejen že zřetelně vymezil "otázku přípustnosti", jíž se měl v daném případě dovolací soud zabývat, ale upozornil i na porušení svých ústavně zaručených práv ze strany krajského soudu a možné naplnění důvodu zmatečnosti. Jelikož dovolání bylo podáno s dostatečným předstihem před uplynutím dvouměsíční lhůty, byl zde navíc prostor k tomu, aby jej Nejvyšší soud poučil o nutnosti blíže rozvést "důvody přípustnosti dovolání". Za nastalé situace a s ohledem i na délku řízení se stěžovateli jevilo rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž odmítl podané dovolání pro nepřípustnost, formalistické.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah připojeného spisového materiálu a shledal, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud nejprve přezkoumal rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jak je z jeho odůvodnění patrno, Nejvyšší soud neodmítl dovolání pro nepřípustnost, jak nesprávně uváděl stěžovatel, nýbrž pro vady návrhu. Tato skutečnost má přitom zásadní význam, pokud jde o rozsah, v němž je Ústavní soud oprávněn se námitkami obsaženými v ústavní stížnosti věcně zabývat.
Nejvyšší soud spatřoval vadu stěžovatelova návrhu v tom, že v něm byl namítán odklon od ustálené judikatury, aniž by však bylo blíže vymezeno, v jaké právní otázce mělo k tomuto odklonu dojít, nebo alespoň která rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyla dle názoru stěžovatele respektována.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem podaného dovolání, dospěl k závěru, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele přiléhavě, neboť jím popsané náležitosti v něm skutečně chybí. Ústavní soud přitom již v minulosti, ve shodě s dovolacím soudem, mnohokrát upozornil, že právní úprava ukládá dovolateli povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v §237 o. s. ř., považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§241a odst. 2 o. s. ř.). Této povinnosti však stěžovatel v nyní projednávané věci nedostál. Za těchto okolností nelze postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele z důvodu absence zákonných náležitostí odmítl, z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". Na shora uvedeném nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel v dovolání, mimo jiné, namítal i porušení ústavně zaručených práv. Judikaturní závěr z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541) o tom, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., neznamená, že tato námitka je sama o sobě způsobilá zdůvodnit přípustnost dovolání (jako v případě ústavní stížnosti, kdy nemůže namítaná neústavnost zásahu orgánu veřejné moci zdůvodnit projednání nepřípustné ústavní stížnosti). Bylo povinností stěžovatele konfrontovat vytýkaná protiústavní pochybení odvolacího soudu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu, neboť jen tak mohl uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
K argumentaci stěžovatele, že jej měl Nejvyšší soud na vady dovolání upozornit, Ústavní soud podotýká, že občanský soudní řád poučovací povinnost v případě vadného dovolání explicite vylučuje (srov. ustanovení §243b o. s. ř. věty za středníkem, dle kterého ustanovení §43 téhož předpisu, v němž je jinak poučovací povinnost obecně zakotvena, pro dovolací řízení neplatí). Ústavní soud má přitom za to, že ani z ústavních principů nelze dovodit povinnost soudů poučovat advokátem zastoupeného účastníka soudního řízení v dovolacím řízení o jeho procesních právech, zvláště v případě, nestanovuje-li či dokonce vylučuje-li zákon takovou povinnost výslovně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1068/14 ze dne 6. 11. 2014). Skutečnost, že stěžovatel nebyl o vadě podaného dovolání poučen, tak porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Pokud jde o rozhodnutí krajského soudu, dle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, které se vztahuje i na ústavní stížnosti podané před jeho přijetím (viz bod 68 stanoviska), platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."
S ohledem na právní závěry stanoviska, jimiž je I. senát Ústavního soudu vázán, Ústavní soud v části, v níž směřovala proti rozsudku krajského soudu, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatel v důsledku vadně podaného dovolání nesplnil podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Následkem toho se pak Ústavní soud námitkami vážícími se k rozsudku krajského soudu nemohl věcně zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu