ECLI:CZ:US:2019:1.US.670.19.1
sp. zn. I. ÚS 670/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Puchmeltrem, advokátem se sídlem Teplice, Rokycanova 379/5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2019 č. j. 5 To 18/2019-411 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2018 č. j. 3 T 72/2018-342, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu, o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu, o nepřijetí jeho písemného slibu a o tom, že se vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jeho ústavní stížnost projednal přednostně.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů nedostatečně odůvodnily důvodnost útěkové vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu. Poukazuje především na to, že v napadených rozhodnutích argumentovaly vysokým trestem, který stěžovateli hrozí, avšak pouze povšechně odkázaly na zákonné trestní sazby zločinu, pro který je stíhán [tím je zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku], aniž by alespoň náznakem uvedly, jaký konkrétní trest stěžovateli hrozí. Podle jeho názoru navíc samotná hrozba uložení vysokého trestu nemůže představovat důvod útěkové vazby, jestliže k ní nepřistoupí některé další konkrétní skutečnosti týkající se zejména osoby obviněného či okolností případu. Stěžovatel dále brojí proti závěru trestních soudů, že obava z jeho útěku vyplývá i ze skutečnosti, že má některé členy své rodiny v zahraničí a jezdí je navštěvovat, a v této souvislosti uvádí, že má nejužší rodinné vazby pouze k manželce a svým dětem, které žijí v Německu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Ve vztahu k námitce stěžovatele týkající se údajné hrozby uložení vysokého trestu, o kterou trestní soudy mj. opřely svůj závěr o přetrvávající existenci důvodů útěkové vazby, považuje Ústavní soud za vhodné nejprve připomenout, jak již v minulosti dovodil, že hrozba uložení vysokého trestu sama o sobě může být důvodem pro uvalení útěkové vazby (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03 nebo IV. ÚS 3294/09).
Na druhou stranu je však třeba stěžovateli přisvědčit, že podle citované judikatury nemůže být hrozba uložení vysokého trestu odůvodněna pouhým obecným odkazem na trestní sazbu, kterou zákon spojuje s trestným činem, pro nějž je obviněný stíhán. V posuzované věci trestní soudy poukázaly pouze na to, že za zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku je možno uložit trest odnětí svobody od dvou do deseti let, a připojily úvahu o možném zpřísnění uvedené právní kvalifikace v důsledku potenciálního prokázání těžké újmy na zdraví na straně poškozené, jež jí mohla být stíhaným činem způsobena, tedy o možném posuzování stíhaného skutku jako zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za nějž hrozí trest odnětí svobody na pět až dvanáct let. Žádný z trestních soudů se však v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval tím, jaký konkrétní trest lze v posuzované věci (v případě prokázání viny stěžovatele) očekávat. Z uvedeného proto vyplývá, že odůvodnění existence důvodu útěkové vazby hrozbou uložení vysokého trestu v daném případě nemůže samo o sobě obstát, nicméně vysoké typové závažnosti stíhaného deliktu, na niž trestní soudy poukazovaly, lze přiznat podpůrný význam při úvahách o důvodnosti obav z možného útěku stěžovatele.
Trestní soudy ovšem obavu z útěku stěžovatele odůvodnily nejen vysokou závažností stíhaného činu, ale také tím, že stěžovatel má úzké vazby na Turecko (a popř. též Sýrii a Irák), kde má členy své rodiny (matku s bratrem), které jednou ročně jezdí navštěvovat. Důvod útěkové vazby tedy trestní soudy nevyvozovaly ze samotné cizí státní příslušnosti stěžovatele, ale z jeho blízkých vztahů s rodinou, která žije v Turecku, tedy mimo Evropskou unii a Schengenský prostor. Judikatura Ústavního soudu potvrzuje, že takovou okolnost lze považovat za legitimní důvod pro závěr o splnění podmínek uložení a dalšího trvání útěkové vazby, který není v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/2000, I. ÚS 2702/08, IV. ÚS 3509/14 či IV ÚS 2755/15). Lze rovněž připomenout, že v posuzované věci byl uvedený závěr podpůrně odůvodněn též vysokou typovou závažností stíhané trestné činnosti.
Ústavní soud tedy považuje napadená usnesení trestních soudů za dostatečně odůvodněná. Lze z nich vypozorovat, že soudy zohlednily určitou objektivní konstelaci spočívající jednak v okolnostech existujících na straně stěžovatele a jednak z charakteru stíhané trestné činnosti, která - jak Ústavní soud opakovaně judikoval - může být základem pro naplnění vazebního důvodu (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, nebo již zmiňovaný nález sp. zn. III. ÚS 566/03). Ústavní soud proto neshledal existenci podmínek pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu