ECLI:CZ:US:2019:1.US.742.19.1
sp. zn. I. ÚS 742/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného Mgr. Petrou Andršovou, advokátkou se sídlem Gočárova třída 806/32, 502 02 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 27 Co 354/2018-332 ze dne 12. 12. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 24 P 49/2017-292 ze dne 26. 7. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena stěžovatelova základní práva garantovaná čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a rovněž čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň stěžovatel navrhl, aby jeho ústavní stížnost byla projednána mimo pořadí a bez zbytečného odkladu ve smyslu §71d zákona o Ústavním soudu.
Napadeným rozsudkem okresního soudu bylo v řízení o určení péče a výživy a o úpravě styku rozhodnuto tak, že nezletilé děti stěžovatele (A. a O. V.) se svěřují do péče matky (výrok I. rozsudku). Ostatními výroky (II. až IX.) bylo rozhodnuto o výživném, dlužném výživném, styku s nezletilými a náhradě nákladů řízení. Odvolací soud prvoinstanční rozsudek téměř ve všech výrocích potvrdil, pouze marginálně změnil výroky III., IV. a IX. týkající se dlužného výživného a náhrady nákladů řízení za vypracování znaleckého posudku. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal zejména to, že se obecné soudy při rozhodování ve věci výchovy nezletilých dětí řídily výhradně znaleckým posudkem, který považuje stěžovatel za nevěrohodný a vadný, přičemž soudy odmítly provést i další jím navrhované důkazy (vypracovat revizní znalecký posudek a vyslechnout nezletilého O.).
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud předně konstatuje, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním řízení opatrovnického. Ústavnímu soudu přezkum vhodnosti soudy zvoleného řešení nepřísluší, ledaže by se přitom dopustily zjevného excesu či zásadní nespravedlnosti. Nic z toho se ale z napadených rozsudků obecných soudů nepodává. Stěžovatel pouze opakuje námitky, se kterými se obě soudní instance již dostatečně vypořádaly, přičemž svá rozhodnutí i náležitě odůvodnily ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud se týká polemiky stěžovatele s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. nález Ústavního soudu nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
Obě soudní instance se ve svých odůvodněních dostatečně vypořádaly s tím, proč pro nadbytečnost odmítly vypracovat revizní znalecký posudek a provést výslech nezletilého. Úvahy obou jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Žádostí o přednostní projednání věci se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl mimo pořadí a bez prodlení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu