ECLI:CZ:US:2019:1.US.780.19.1
sp. zn. I. ÚS 780/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. J., zastoupeného Mgr. Hanou Bartasovou, advokátkou se sídlem Příkop 4, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 23. 2. 2018 č. j. 0 P 104/2015-964 a Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 137/2018-1097 ze dne 14. 12. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí přijatých v řízení o neshodě rodičů o významné skutečnosti.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že nezletilá dcera byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 95/2017-872 ze dne 24. 10. 2017 svěřena do péče matky. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 112/18 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V době rozhodování soudu matka s nezletilou bydlela v H. v domě svých rodičů. Stěžovatel se domáhal, aby mu soud udělil souhlas k podání žádosti o přijetí nezletilé dcery k základnímu vzdělávání v základní škole v O. (za matku). Návrh odůvodňoval možnou nízkou kvalitou vzdělávání v malotřídní škole v malé obci. V mezidobí se matka s dcerou přestěhovaly do P. a dcera zde začala navštěvovat základní školu. O změně bydliště byl stěžovatel matkou uvědomen, avšak žádný z rodičů nepodal návrh na určení bydliště nezletilé. Soudy návrhu stěžovatele nevyhověly, neboť nebylo v zájmu nezletilé, aby v průběhu školní docházky (první třída) direktivním rozhodnutím změnila školu, ve které prospívá a je spokojená. Proti škole samotné a její kvalitě přitom stěžovatel nic nenamítal. Podle soudu podání stěžovatele směřovalo k donucení matky, aby změnila bydliště, neboť je nemyslitelné, aby nezletilá bydlela v P. a navštěvovala školu v O. Matka se sice s dcerou odstěhovala na jinou adresu, než v době vydání rozsudku, kterým byla dcera svěřena do její péče, nicméně určení místa bydliště nezletilé není předmětem řízení o nahrazení souhlasu matky k podání žádosti o přijetí dcery do základní školy v O.
Stěžovatel namítá, že matka s dcerou se odstěhovaly do P. bez jeho souhlasu. Byl tak vyloučen z rozhodování o důležité věci týkající se dítěte, soud v podstatě posvětil nezákonné jednání matky, která absolutně nerespektuje jeho rodičovská práva. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje v tom, že soud zamítl jeho návrh, ačkoliv se včas domáhal nahrazení souhlasu matky se zápisem dítěte do kvalitního školského zařízení v místě, kde bylo zajištěno bezproblémové fungování styku otce s dcerou, a matka by bez větších potíží mohla zajistit školní docházku.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných obzvláště rezervovaně. Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (mimo zákonem stanovené výjimky). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, jeho přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a celou věc zvažovaly s přihlédnutím k aktuální situaci v rodině. Soudy shodně se stanoviskem Ústavního soudu vyjádřeným v usnesení sp. zn. I. ÚS 112/18 přisvědčily námitce stěžovatele, že matka neměla bez souhlasu otce určit nezletilé nové bydliště. Avšak určení bydliště podle ust. §877 obč. zák. nebylo předmětem daného řízení, ani nebylo rodiči zahájeno, a nelze je nahrazovat řízením o udělení souhlasu k podání žádosti o přijetí nezletilé dcery do stěžovatelem navrhované školy.
Shora nastíněným závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud má jednoznačně za to, že rozhodnutí soudu nejsou v kolizi se zájmy nezletilé a byla vedena především jejím zájmem, který podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být prioritním hlediskem.
Jádro problému nespočívá v rozhodovací činnosti soudů, ale v neochotě či neschopnosti rodičů dohodnout se na základní péči o nezletilou dceru. Vedou opakované soudní spory, jejichž cílem není zkvalitnění jejího života ani odbourání jejich negativních dopadů, ale jsou motivovány získáním určité "výhody" oproti druhému rodiči (snaha otce, aby dcera navštěvovala školu vzdálenou téměř 90 km od jejího tehdejšího bydliště, či odstěhování se matky s dcerou do P.). Žádný soud však nedokáže konflikt vyřešit ke spokojenosti obou rodičů.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, však neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu