ECLI:CZ:US:2019:1.US.822.19.1
sp. zn. I. ÚS 822/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Tomka, zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, se sídlem, Biskoupky 33, Ivančice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2019 č. j. 27 Cdo 3553/2018-730, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2018 č. j. 5 Cmo 23/2018-648 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2017 č. j. 19 Cm 86/2010-594, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. března 2019 a doplněné podáním ze dne 18. března 2019, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na ochranu majetku podle čl. 11. odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu jako takové zaručené v čl. 4 a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. V právní věci žalobce Ing. Viléma Baráka, jako správce konkurzní podstaty úpadkyně SHARK Brno, s. r. o., proti žalovanému stěžovateli, o zaplacení 325 600 Kč s příslušenstvím, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. září 2017 č. j. 19 Cm 86/2010-594 žalobě vyhověl (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 242 669,13 Kč (výrok II.) a České republice uložil povinnost zaplatit zástupci stěžovatele Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebovi jako odměnu za zastupování částku 79 341,80 Kč. Žalovanou částku požadoval žalobce po stěžovateli z titulu náhrady škody, které se měl dopustit tím, že vědomě využil chyby rejstříkového soudu, když jako jednatel vybral z konkurzní podstaty úpadkyně předmětnou částku, přičemž si musel být vědom toho, že se ve skutečnosti jednatelem nestal.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel, a to do celého jeho rozsahu, odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. dubna 2018 č. j. 5 Cmo 23/2018-648 odvolací řízení, pokud odvolání stěžovatele směřovalo do odstavce III. výroku rozsudku krajského soudu, zastavil (výrok I.), rozsudek krajského soudu v napadené části, tj. v odstavcích I. a II. výroku, potvrdil, a to v odstavci I. výroku ve správném znění ve II. výroku uvedeném, a dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci na plné náhradě nákladů odvolacího řízení částku 37 366,01 Kč (výrok III.).
4. Stěžovatel podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., jako nepřípustné, neboť nesměřovalo proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a nebylo přípustné ani podle §237 o. s. ř.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěry učiněnými obecnými soudy a namítal, že soudy se po dobu více než deset let trvajícího soudního řízení "otáčely v bludném kruhu" vzájemně si odporujících právních názorů, aniž by se s mnohokrát opakovanou argumentací, vznesenou stěžovatelem, adekvátně vypořádaly. Stěžovatel rovněž tvrdil, že jeho věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě.
7. Stěžovatel uvedl, že pokud ve věci rozhodující soudy staví napadená rozhodnutí na zjištění, že stěžovatel musel vědět, že není jednatelem společnosti SHARK Brno, s. r. o., vylučuje to objektivně jeho povinnost jednat s péčí řádného hospodáře podle §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Byl-li však stěžovatel rozhodnutím orgánu veřejné moci ujištěn o tom, že jednatelem společnosti SHARK Brno, s. r. o., je a že společnost není v úpadku, vylučuje to i jeho subjektivní odpovědnost podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
12. Krajský soud uzavřel, že je nepochybné, že stěžovatel využil chyby ohledně zápisu v obchodním rejstříku, došlo k výběru peněžitých částek, ač stěžovatel věděl, že společnost SHARK Brno, s. r. o., je v konkurzu a má konkurzního správce. Stěžovatel pak neprokázal, že by vybrané peněžní prostředky využil ve prospěch této společnosti.
13. Dříve, než bylo rozhodnuto o podaném odvolání, vzal stěžovatel výslovně z části své odvolání zpět, a to pokud směřovalo i do odstavce III výroku. Vrchní soud v Olomouci proto v tomto rozsahu odvolací řízení zastavil. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud přezkoumal rozsudek krajského soudu, přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo, a aniž považoval za nutné opakovat či doplňovat dokazování, dospěl k závěru, odvolání není důvodné. Proto odvolací soud podle §219 o. s. ř. rozsudek krajského soudu v napadené části jako věcně správný potvrdil, ovšem ve správném znění, když krajský soud správně posoudil počátek prodlení, avšak nepostupoval v souladu se zákonnou úpravou výše úroků z prodlení. Vrchní soud v Olomouci proto v tomto rozsahu výrok rozsudku krajského soudu v odstavci I. upřesnil.
14. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého usnesení uvedl, že pokud stěžovatel předložil dovolacímu soudu otázku, zda je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat s péčí řádného hospodáře i po prohlášení konkurzu na majetek společnosti (respektive zda za jeho jednání v takovém případě odpovídá správce konkurzní podstaty), maje tuto otázku za Nejvyšším soudem dosud neřešenou, přehlíží, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí (odvolací soud se jí nezabýval) a přípustnost dovolání proto jejím prostřednictvím založit nelze. O otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou nadto nešlo, neboť z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že jednateli společnosti s ručením omezeným v důsledku konkurzu prohlášeného na majetek této společnosti nezaniká jeho funkce. I po dobu probíhající konkurzu je tudíž povinen ji vykonávat s péčí řádného hospodáře (byť v důsledku účinků prohlášení konkurzu na majetek společnosti dochází ke změně náplně funkce), a za porušení této povinnosti jej stíhá odpovědnost podle §194 odst. 5 obchodního zákoníku. Skutečnost, zda byl probíhající konkurz a osoba správce konkurzní podstaty zapsán v obchodním rejstříku, či nikoli, pak nemá na odpovědnost stěžovatele žádný vliv. Dovolací soud uzavřel, že stěžovatel nepředložil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř.
15. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
16. Námitku stěžovatele, týkající se nepřiměřené délky soudního řízení, Ústavní soud považoval za nepřípadnou, neboť byla uplatněna v již skončené věci. Ústavní soud uvádí, že samotná existence průtahů nemůže vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Průtahy v řízení, představující tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, lze ústavní stížností účinně napadnout, jen pokud je aktuální, respektive stále trvá. Ústavní soud totiž s ohledem na zásadu subsidiarity není oprávněn neodůvodněné průtahy již skončeného řízení zjišťovat, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci a mohl by tím prejudikovat výsledek případného soudního sporu. Námitka tzv. odeznělých průtahů v řízení, vznesená až v době, kdy je řízení již pravomocně skončeno, tedy nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí [srov. nález ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151) nebo usnesení ze dne 23. července 2012 sp. zn. IV. ÚS 1076/12]. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného nepřiměřenou délkou již skončeného soudního řízení je od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uplatnění nároku na náhradu škody či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v rámci předběžného projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí požadované náhrady ve lhůtě šesti měsíců, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení [srov. nález ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11 (N 143/66 SbNU 183) nebo usnesení ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. III. ÚS 1609/14].
17. Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, uvedené v jeho ústavní stížnosti, nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu