ECLI:CZ:US:2014:3.US.1609.14.1
sp. zn. III. ÚS 1609/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 6. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Hurdy, zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou, AK se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. 2014 č. j. 30 Cdo 2512/2013-244, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013 č. j. 1 Co 88/2006-226 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2005 č. j. 32 C 125/2002-129, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2012 č. j. 30 Cdo 1016/2010-204, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2009 č. j. 1 Co 88/2006-177, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2009 č. j. 30 Cdo 2305/2007-165, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2006 č. j. 1 Co 88/2006-147, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004 č. j. 1 Co 176/2004-73 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2004 č. j. 32 C 125/2004-41, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 5. 5. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2014, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnosti zcela vyhověl a vyslovil, že v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. 2014 č. j. 30 Cdo 2512/2013-244, vydaným v řízení o ochranu osobnosti, a rozhodnutími tomuto usnesení předcházejícími, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 7 Listiny, čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny a čl. 38 Listiny, a toto usnesení, "jakož i všechna rozhodnutí předcházející jeho vydání", zrušil, a přiznal mu náhradu nákladů právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou na ochranu osobnosti se stěžovatel domáhal, aby žalovanému Ing. arch. Janu Kaslovi byla uložena povinnost zdržet se tvrzení, že stěžovatel zadlužil Palác Akropolis v Praze 3, aby mu bylo uloženo zajistit v deníku Mladá fronta DNES uveřejnění omluvy, omluvit se mu v České televizi ve vysílání ČT 1, a zaplatit stěžovateli na náhradu majetkové újmy částku 400 000 Kč.
Dne 14. 12. 2005 (v pořadí již druhým) rozsudkem č. j. 32 C 125/2002-129 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, podle které je žalovaný povinen zdržet se tvrzení o tom, že stěžovatel zadlužil Palác Akropolis v Praze 3 (výrok I), žalobu, podle které je žalovaný povinen na vlastní náklady ve stanovené lhůtě zajistit v deníku Mladá fronta DNES zajistit omluvu znění ve výroku specifikovaném (výrok II), žalobu, podle které je žalovaný povinen na vlastní náklady ve stanovené lhůtě omluvit se v České televizi textem ve výroku specifikovaném (výrok III) a žalobu, podle které je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli ve stanovené lhůtě částku 400 000 Kč, (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení (výrok V). Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by původcem zásahu, tj. článku uveřejněného v Mladé frontě DNES dne 24. 11. 2000 pod názvem "Co vadí ODS na Kaslovi?", byl žalovaný, a že by stěžovateli vznikla jakákoliv újma.
Ve věci bylo obecnými soudy všech stupňů rozhodováno opakovaně.
Dne 12. 2. 2013 rozsudkem č. j. 1 Co 88/2006-226 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele rozsudek nalézacího soudu v zamítavém výroku II jako věcně správný potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech dosavadního řízení a o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že o třech z uplatněných nároků žalobce bylo postupně již pravomocně rozhodnuto, a že předmětem odvolacího řízení bylo jen přezkoumání zamítavého výroku II rozsudku nalézacího soudu ze dne 14. 12. 2005 č. j. 32 C 125/2002-129. Podle odvolacího soudu stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, když neprokázal, že žalovaný byl původcem neoprávněného zásahu, který by byl objektivně způsobilý zasáhnout do jeho občanskoprávní sféry. Z inkriminovaného článku uveřejněného v Mladé frontě DNES dne 24. 11. 2000 odvolací soud zjistil, že tento článek nebyl kritikou stěžovatele, ale že v něm byl podroben kritice naopak žalovaný (jako primátor), a že článek vlastně analyzuje jeho postoje. Žádná citace žalovaného, přímá řeč či odkaz na sdělení žalovaného v článku nebyla; nebylo ani prokázáno, že by původcem tvrzeného zásahu tímto článkem byl žalovaný.
Dne 29. 1. 2014 usnesením č. j. 30 Cdo 2512/2013-244 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 2. 2013 č. j. 1 Co 88/2006-226 odmítl jako nepřípustné (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
III.
V části I ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v řízeních vedoucích k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů mu byla upírána základní práva a svobody, zejména právo na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a dobrého jména dle čl. 10 Listiny, právo na ochranu soukromí dle čl. 7 Listiny, právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 4 Ústavy a čl. 36 Listiny a právo na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V části III ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na skutkové okolnosti jeho věci, a v částech IV a V na průběh řízení před obecnými soudy. V části VI stěžovatel citoval judikaturu Ústavního soudu k článkům 10 a 17 Listiny, resp. judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 10 Úmluvy, a polemizoval se skutkovými a právními závěry obecných soudů učiněnými v jeho věci, s nimiž nesouhlasil. V části VIII ústavní stížnosti stěžovatel znovu tvrdil porušení svých práv na spravedlivý proces a zákonného soudce dle čl. 36 Listiny, a požadoval, aby Ústavní soud "znovu zvážil zásah do stěžovatelova základního práva v souladu se svým nálezem sp. zn. I. ÚS 367/03." Délku řízení trvajícího již téměř 12 let stěžovatel označil za zcela nepřiměřenou a porušující čl. 38 odst. 2 Listiny; nalézacímu soudu též vytkl, že na něj v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu přenesl důkazní povinnost; dovolacímu soudu vytkl nedostatečné odůvodnění jeho ústavní stížností napadeného usnesení, nerespektování dosavadních skutkových zjištění a extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Závěrem stěžovatel tvrdil porušení čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že dovolací soud ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2012 č. j. 30 Cdo 1016/2010-204 nařídil projednání věci jiným senátem odvolacího soudu.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná pouze v části směřující proti zamítavému výroku II rozsudku nalézacího soudu ze dne 14. 12. 2005 č. j. 32 C 125/2002-129, a proti na něj navazujícímu rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 2. 2013 č. j. 1 Co 88/2006-226 a proti usnesení dovolacího soudu ze dne 29. 1. 2014 č. j. 30 Cdo 2512/2013-244.
V části směřující proti zrušujícím výrokům zbývajících rozhodnutí v záhlaví uvedených byla ústavní stížnost evidentně nepřípustná (neboť nejde o konečná rozhodnutí po vyčerpání všech procesních prostředků nápravy), případně opožděná - tj. proti třem již pravomocným zamítavým výrokům, ve vztahu k nimž Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 12. 2. 2013 č. j. 1 Co 88/2006-226 uvedl, že již nabyla právní moci.
V.
Podstata projednatelné části ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy všech stupňů, resp. se zamítnutím žaloby v té části, v níž se domáhal, aby žalovanému byla soudem uložena povinnost na vlastní náklady do 1 měsíce od právní moci rozsudku zajistit v deníku Mladá fronta DNES uveřejnění omluvy.
Ústavní soud především konstatuje, že tvrzení stěžovatelem uvedená v ústavní stížnosti spočívají pouze v obecných odkazech na ustanovení Listiny resp. Úmluvy a k nim se vztahující judikaturu; takové obecné odkazy nestačí. Stěžovatel musí v ústavní stížnosti podrobněji uvést, jaké aspekty jím uvedených skutkových okolností považuje za základ svých tvrzení o porušení jednotlivých ústavně zaručených základních práv a svobod, a proč. Smyslem a účelem toho, aby v ústavní stížnosti byly řádně formulovány a podrobně odůvodněny jednotlivé konkrétní "stížnostní body", je především vymezit obsah ústavního přezkumu a přispět k efektivní ochraně základních práv a svobod stěžovatele. Nekonkrétní ústavní stížnost nelze projednat. Ústavní soud také nemůže za stěžovatele spekulativně domýšlet argumenty či vybírat z reality skutečnosti, které ústavní stížnost podporují. Jelikož ústavní stížnosti musela být z níže uvedených důvodů beztak odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nepovažoval Ústavní soud za potřebné vyzývat právního zástupce k odstranění jejích vad.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek vyplývající ze zásad spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
S tvrzením o porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny se dovolací soud dostatečně vypořádal na str. 3 svého ústavní stížností napadeného usnesení, kde uvedl, že projednání věci jiným senátem odvolacího soudu nařídil usnesením ze dne 31. 1. 2012 č. j. 30 Cdo 1016/2010-204 z toho důvodu, že odvolací soud setrvával na původním a dovolacím soudem již kriticky posouzeném zdůvodnění věci, čímž flagrantně popřel zásadu vázanosti rozhodnutím dovolacího soudu.
K tvrzení o nepřiměřené délce řízení před obecnými soudy Ústavní soud především konstatuje, že v této části jde o ústavní stížnost směřující proti postupu obecných soudů v řízení, které v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně skončeno.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že nabytím účinnosti (dne 27. 4. 2006) zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
Ústavní soud odkazuje na svoji standardní judikaturu, dle níž napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (k čemuž v projednávaném případě nedošlo). Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu [srov. např. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 70/97 (N 96/8 SbNU 375)]. Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval (srov. usnesení ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. III. ÚS 716/06, dostupné, stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz). Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal i v této části ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a e), a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu