ECLI:CZ:US:2019:1.US.879.19.1
sp. zn. I. ÚS 879/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Kateřiny Buršíkové, podnikající fyzické osoby, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 305/2018-43 ze dne 30. 1. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj č. j. 875761/15/2701-50521-606227 ze dne 28. 4. 2015 byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období prosinec 2009 ve výši 155 667 Kč a byla jí uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 31 133 Kč. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Odvolací finanční ředitelství svým rozhodnutím č. j. 23449/16/5300-22442-711359 ze dne 25. 5. 2016 zamítlo a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdilo. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který ji rozsudkem č. j. 31 Af 37/2016-77 ze dne 7. 6. 2018 zamítl jako nedůvodnou. Následnou kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem rovněž jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že kasační soud dospěl k nesprávnému závěru ohledně rozložení důkazního břemene v daňovém řízení. Stěžovatelka dle svých slov nebyla povinna prokazovat tvrzení správce daně. Ten na ni kladl zcela nepřiměřené, ba nesplnitelné důkazní nároky. S ohledem na zásady správy daní měl stěžovatelce sdělit, jakými důkazními prostředky by mohla svá tvrzení prokázat. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
S argumentací stěžovatelky se dle názoru Ústavního soudu Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dostatečným způsobem vypořádal. Kasační soud nejprve poukázal na svoji judikaturu stran otázky rozložení důkazního břemene v daňovém řízení. Dle této rozhodovací praxe platí, že účetní evidence daňového subjektu postačí, dokud správce daně nepředloží důvodné pochybnosti, že evidence neodpovídá skutečnosti. Potom je daňový subjekt povinen unést důkazní břemeno, že deklarované skutečnosti opravdu nastaly. Tato judikatura Nejvyššího správního soudu je setrvalá a Ústavní soud ji již ve své rozhodovací praxi jako ústavně konformní aproboval (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2537/18 ze dne 13. 11. 2018 - viz http://nalus.usoud.cz). Současně podle setrvalé judikatury Ústavního soudu k rozložení důkazní povinnosti v daňovém řízení nemohou být doklady (a to ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi) dostatečným podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění či přijetí zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v nich prezentováno [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 402/99 ze dne 15. 5. 2001 (N 73/22 SbNU 131)].
V intencích výše nastíněné judikatury Nejvyšší správní soud případ stěžovatelky také posoudil. Vyzdvihl nejen to, že stěžovatelka neprokázala, od jakého dodavatele měla zdanitelná plnění obdržet, ale především to, jakou cenu za ně uhradila. Stěžovatelka totiž dodávky a služby hradila v hotovosti osobě, která již v té době dávno nebyla oprávněna za předmětnou obchodní společnost jednat. Nadto výpověď této osoby nejen že neprokázala realizaci předmětných plnění v souladu s předloženými daňovými doklady, ale naopak zavdala důvod k dalším, ještě vážnějším pochybnostem ze strany správce daně (srov. k tomu body 10 a 35 rozsudku krajského soudu). Provedeným dokazováním tak správce daně (potažmo správní soudy) pravdivost stěžovatelčiných tvrzení prakticky vyvrátil. Jak stěžovatelce připomněl krajský soud, prvotní příčinou "důkazní nouze" na straně stěžovatelky byla prostá skutečnost, že si stěžovatelka (minimálně) počínala nedbale, když akceptovala úhradu v hotovosti v situaci, kdy mělo jít v případě některých plnění o částky v řádu statisíců, přičemž osoba, která měla tyto platby přebírat, proti převzaté hotovosti nepodepisovala žádný doklad (bod 49 cit. rozsudku krajského soudu). Odtud je zřejmé, že za této důkazní situace mohla stěžovatelka stěží nabídnout silnější důkazní prostředky, jimiž by hodnověrně rozptýlila důvodné pochybnosti správce daně. Nemůže se tak divit, že se jí nyní unesení důkazního břemene jeví, řečeno jejími slovy, "nesplnitelným".
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neprokázala, jakou cenu skutečně uhradila za jí uváděná plnění, nebylo povinností kasačního soudu vyčkávat na rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci vedené u něj pod sp. zn. 1 Afs 334/2017, jelikož otázka položená rozšířenému senátu se vztahovala k situaci, kdy byl nárok na odpočet DPH odepřen pouze z důvodu, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno ohledně osoby dodavatele, nikoli ale k situaci, kdy ani (resp. v prvé řadě) nebylo prokázáno to, jaká byla skutečně uhrazená cena za deklarovaná plnění. Ani zde Ústavní soud žádné pochybení Nejvyššího správního soudu neshledal.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu