ECLI:CZ:US:2018:2.US.2537.18.1
sp. zn. II. ÚS 2537/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CPU TRADE, s. r. o., se sídlem Rokytova 4259/1, Brno, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, AK se sídlem Jaselská 23, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2018 č. j. 5 Afs 303/2017-67, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2017 č. j. 62 Af 100/2015-108 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2015 č. j. 23756/15/5300-21442-706367, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a)], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 5 Listiny.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") vydal dne 7. 7. 2014 dodatečný platební výměr, kterým stěžovatelce doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 2008 ve výši 266 521 Kč (a stanovil povinnost zaplatit penále ve výši 266 521 Kč). Odvolací finanční ředitelství v záhlaví uvedeným rozhodnutím dodatečný platební výměr změnilo tak, že se daň nedoměřuje podle pomůcek, nýbrž na základě dokazování, a ve zbytku rozhodnutí správce daně potvrdilo. Orgány finanční správy dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala dodání zboží osobě registrované k dani v jiném členském státě, ani přijetí plnění od některých deklarovaných dodavatelů. Neunesla proto důkazní břemeno ve vztahu k osvobození od daně z přidané hodnoty při dodání zboží do jiného členského státu ani ve vztahu k uplatnění nároku na odpočet daně.
3. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podala stěžovatelka správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Namítala, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty lze vyloučit pouze v případě daňového podvodu či porušení zákazu zneužití práva. Dále uvedla, že předložila ucelený soubor písemností prokazujících uskutečnění zdanitelného plnění, žalovaný však řadu důkazů neprovedl, případně je řádně nevyhodnotil. K posouzení oprávněnosti nároku nelze využít skutečnosti týkající se jiných subjektů, o kterých daňový subjekt neví nebo nemůže vědět. Nekontaktnost stěžovatelčiných obchodních partnerů byla zcela mimo její dispozici.
4. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že otázkou podvodného jednání či zneužití práva je možné se zabývat teprve poté, co je spolehlivě prokázáno, že ke zdanitelnému plnění skutečně došlo. Správce daně prokázal relevantní pochybnosti, že se konkrétní obchodní případy uskutečnily tak, jak vyplývá z předložených účetních dokladů, a stěžovatelka tyto pochybnosti nevyvrátila. Orgány finanční správy se proto otázkou podvodu ani zneužití práva vůbec nezabývaly. Krajský soud dále neshledal žádnou nezákonnost v hodnocení stěžovatelkou předložených důkazů. Úvahy správce daně neodporují ani pravidlům formální logiky ani zásadě volného hodnocení důkazů. Ve vztahu k hodnocení, resp. odmítnutí jednotlivých důkazních návrhů krajský soud přisvědčil posouzení orgánů finanční správy. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu a kasační stížnost zamítl.
5. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám (rozsudky Nejvyššího správního soudu i krajských soudů ve věci správního soudnictví jsou nadto dostupné z www.nssoud.cz), Ústavní soud proto pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
6. V podstatě shodnou argumentaci jako v předchozích řízeních stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti. Má za to, že důkazní břemeno unesla, neboť správci daně předložila celou sadu důkazů vztahujících se k prodeji zboží a zdokumentovala způsob nabytí zboží, jeho přepravu, místo předání a způsob úhrady a dodání zboží. Nárok na odpočet daně z přidané hodnoty lze jednotlivci odepřít pouze v případě, že věděl nebo vědět měl a mohl, že plnění je součástí podvodu, což nebylo ve stěžovatelčině případě prokázáno. Nelze jej naopak odepřít pouze z důvodu, že jiné subjekty jsou nekontaktní nebo neplní své zákonné povinnosti. Nevěrohodnost předložených důkazních prostředků musí správce daně prokázat konkrétními skutečnostmi. Správce daně porušil základní zásady správy daní a neumožnil stěžovatelce uplatňovat její práva, náležitě ji nepoučil a pochybil i při hodnocení jednotlivých důkazů. Z rozhodnutí orgánů finanční správy nevyplývá, které konkrétní doklady za zboží a přepravu jsou nevěrohodné. Rozsudky správních soudů jsou stejně jako rozhodnutí orgánů finanční správy nedostatečně odůvodněné.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že se obecné soudy vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky. Jak již bylo zdůrazněno, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat činnost obecných soudů z hlediska podústavního práva, nemůže být stavěn do role další instance obecného soudnictví. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti uplatňuje zcela shodnou argumentaci jako před obecnými soudy a porušení základních práv pouze konstatuje, aniž by své tvrzení jakkoli odůvodnila.
10. V posuzované věci se řešila otázka rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a naplnění podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu k rozložení důkazní povinnosti v daňovém řízení nemohou být doklady (a to ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi) dostatečným podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění či přijetí zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v dokladech prezentováno [např. nález sp. zn. IV. ÚS 402/99 ze dne 15. 5. 2001 (N 73/22 SbNU 131)]. V daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit [nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.)]. Daňovému subjektu však musí být dána možnost, aby tuto svou důkazní povinnost vůbec mohl splnit [nález sp. zn. II. ÚS 2095/07 ze dne 9. 1. 2008 (N 7/48 SbNU 57)]. Nejvyšší správní soud rovněž zastává jasný a konzistentní názor jak k otázce rozložení důkazního břemene v daňovém řízení (srov. rozsudek ze dne 30. 12. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007-119, publ. pod č. 1572/2008 Sb. NSS, a na něj navazující rozsudky např. ze dne 31. 5. 2007 č. j. 9 Afs 30/2007-73, či ze dne 31. 5. 2017, č. j. 2 Afs 160/2016-38), tak i k otázce splnění podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (srov. např. rozsudky k ze dne 9. 11. 2016, č. j. 2 Afs 250/2015-53, či ze dne 19. 1. 2017, č. j. 6 Afs 148/2016-30). V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud vyřešil spornou otázku v souladu s citovanou judikaturou, přičemž při přezkumu její aplikace Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
11. Samotná skutková zjištění nemůže Ústavní soud hodnotit a přehodnocovat, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
12. Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích však neshledal: krajský soud popsal, jaká zjištění bylo možno z dokazování před správcem daně vyvodit, a proč tato zjištění nedostačují k prokázání nároku na odpočet. Nejvyšší správní soud jeho názor přezkoumal a následně aproboval. Správce daně zpochybnil, že dodání zboží do jiného členského státu a převzetí zboží od některých dodavatelů proběhlo dle předložených daňových dokladů. Stěžovatelka pak pochybnosti správce daně nedokázala vyvrátit, a nebyl tak dostatečně prokázán skutečný průběh předmětných obchodních případů. K hodnocení možné účasti stěžovatelky na podvodných transakcích vůbec nedošlo.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Rozhodnutí obecných soudů i orgánů finanční správy totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních či správních rozhodnutí. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z tohoto důvodu Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu