ECLI:CZ:US:2019:1.US.890.19.1
sp. zn. I. ÚS 890/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AUTONOVA BRNO s. r. o., se sídlem Masná 418/20, 602 00 Brno, zastoupené JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem Veselá 238/39, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3841/2018-162 ze dne 27. 11. 2018, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 201/2015-145 ze dne 12. 6. 2018 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 49 C 239/2014-118 ze dne 13. 6. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 49 C 239/2014-118 ze dne 13. 6. 2017 byla stěžovatelce (jakožto žalované) uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 144 508 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývající části byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (III.). K odvolání stěžovatelky rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Brně tak, že rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I. a III. potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Vzhledem k tomu, že podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména to, že obecné soudy nesprávně aplikovaly podústavní právo, svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a nevypořádaly se s uplatněnými námitkami stěžovatelky. Nejvyššímu soudu pak vytýká to, že nezkoumal důvody dovolání a nevypořádal se s argumentací stěžovatelky. Postupem obecných soudů tak došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou v nyní posuzované věci je skutečnost, že stěžovatelka v dovolání skutečně uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 občanského soudního řádu. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádané kopie dovolání (doručené Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2019), tak stěžovatelka v dovolání nesouhlasila se skutkovými zjištěními odvolacího soudu - že mezi účastníky nedošlo k rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 31. 1. 2014 a že žalobce byl připraven, schopen a ochoten v rozhodném období pracovat u stěžovatelky - čímž vlastně zpochybnila způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy, a předestřela mu tak vlastní hodnocení důkazů. Ústavní soud je s ohledem na výše uvedené nucen konstatovat, že v postupu Nejvyššího soudu nelze spatřovat zásah do stěžovatelčina práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když její dovolání odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu. V tomto kontextu pak Ústavní soud dodává, že argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti nálezem sp. zn. II. ÚS 2622/16 ze dne 16. 5. 2017 je nepřípadná. Závěry citovaného nálezu, že "předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu jsou naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu", nelze na podané dovolání stěžovatelky vůbec aplikovat, neboť stěžovatelka se v něm ani slovem nezmiňuje o odchylné judikatuře, natožpak judikatuře Ústavního soudu.
Pokud se týká samotné polemiky stěžovatelky s hodnocením důkazů provedeným nalézacím a odvolacím soudem, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou konstantní judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. nález Ústavního soudu nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)] Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Ačkoliv stěžovatelka používá argumenty svými základními právy, jen pokračuje v polemice o obsahu dokazování, zjišťování skutkového stavu a hodnocení podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud však v jejích námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal. Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení základních práv stěžovatelky ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu