ECLI:CZ:US:2019:1.US.897.19.1
sp. zn. I. ÚS 897/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti L. R., zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrosovou, advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky 28, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 9 To 414/2018-136 ze dne 4. prosince 2018, za účasti Krajského soudu v Plzni, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení pro skutek spočívající stručně řečeno v tom, že po předchozím vědomém požití alkoholických nápojů řídil osobní motorové vozidlo, ačkoliv si byl vědom toho, že je není schopen bezpečně ovládat. Okresní soud Plzeň-město po provedeném dokazování dospěl k závěru, že skutek stěžovatele není trestným činem a věc postoupil k projednání a rozhodnutí přestupkovému orgánu. Ke stížnosti státního zástupce Krajský soud v Plzni rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Ztotožnil se se státním zástupcem v tom, že okresní soud nesprávně vyhodnotil závěry znaleckého dokazování k množství alkoholu v krvi stěžovatele.
2. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že v řízení došlo k porušení jeho práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, práva na obhajobu a práva na právní pomoc. Vylíčil procesní průběh věci, z něhož dovozoval neodůvodněné průtahy a nepřiměřenou délku celého řízení. Poukázal na to, že mu nebyl dán k dispozici doplněk znaleckého posudku, protokol z hlavního líčení, a že soud po provedeném hlavním líčení kontaktoval znalce, aniž by stěžovatel měl možnost být přítomen tomuto úkonu. Krajský soud se pak ve svém rozhodnutí k popsané nezákonnosti postupu okresního soudu nijak nevyjádřil.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Subsidiaritu ústavní stížnosti podle tohoto ustanovení je třeba chápat nejen ve formálním, ale též v materiálním smyslu. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Ústavní stížností se tudíž zásadně lze domáhat ochrany jen proti rozhodnutím konečným, nikoliv dílčím (procesním) rozhodnutím.
5. Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].
6. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovateli stále může být poskytnuta ochrana jeho ústavně zaručených hmotných i procesních práv v řízení před okresním soudem, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných či jiných prostředcích ochrany práva, které mu zákon poskytuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3180/10 ze dne 22. 6. 2011). Nejde přitom o situaci, v níž by otázky rozhodné pro posouzení vlastní věci - tj. trestní odpovědnosti stěžovatele - nebyly v dalším řízení již vůbec řešeny [nález sp. zn. II. ÚS 22/94 ze dne 4. 10. 1995 (N 55/4 SbNU 67)].
7. Stěžovatel se může bránit ústavní stížností zejména proti konečnému rozhodnutí v souzené věci. Samotné kasační rozhodnutí krajského soudu se může stát předmětem přezkumu za předpokladu, že byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva [srov. odst. 28-30 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), odst. 33-39 nálezu sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373), a také odst. 26-30 nálezu sp. zn. II. ÚS 2429/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 101/69 SbNU 675)]. Je však třeba poznamenat, že stěžovatel vůči rozhodnutí krajského soudu prakticky ničeho nenamítal, veškerá pochybení přičítal okresnímu soudu, který je však v dalším řízení může odstranit právě díky kasaci ze strany krajského soudu (srov. cit. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06).
8. Co se týče celkově nepřiměřené délky řízení, stěžovatel má možnost chránit své právo postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., bez jehož využití není ústavní stížnost přípustná [tak již nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), odst. 13-16]. Jde-li pak o namítané neodůvodněné průtahy v řízení, je procesním prostředkem ochrany práva ve smyslu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích [nález sp. zn. IV. ÚS 180/04 ze dne 17. 8. 2004 (N 112/34 SbNU 157)]. I v této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj