ECLI:CZ:US:2019:1.US.947.19.1
sp. zn. I. ÚS 947/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Štefana Kozderky, zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem v Praze, Navrátilova 664/10, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 110/2018-201 ze dne 11. ledna 2019, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a vedlejší účastnice Česká kancelář pojistitelů, IČO 70099618, sídlem v Praze, Milevská 2095/5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Plzeň-sever uložil stěžovateli rozsudkem č. j. 7 C 145/2014-27 ze dne 1. 8. 2014 povinnost zaplatit 12 640 Kč vedlejší účastnici řízení. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel v lednu 2017 podal odvolání, které okresní soud odmítl pro opožděnost. Následné odvolání proti tomuto rozhodnutí o odmítnutí zamítl Krajský soud v Plzni. Dospěl k závěru, že rozsudek okresního soudu byl stěžovateli doručován podle zákona na adresu trvalého pobytu podle informačního systému evidence obyvatel. Protože se písemnost vrátila pro absenci schránky stěžovatele, byl rozsudek doručen fikcí a právní moci nabyl v roce 2014. Důraz stěžovatele na to, že se zdržoval na jiné adrese, o níž soud měl vědět podle spisu, není pro posouzení rozhodující: pokud nebydlel na zákonné doručovací adrese, měl si zřídit dosílku.
2. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva soudní ochranu a práva na zákonného soudce. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že ze spisu okresního soudu bylo zřejmé, že bydlí v P., nikoliv v P. Za toho stavu nebyla založena místní příslušnost Okresního soudu Plzeň-sever, který ve věci rozhodoval. Stěžovatel byl v žalobě označen nesprávnou adresou, správná adresa však nebyla soudu neznámá. Obecné soudy postupovaly vadně, pokud doručovaly na adresu, kde zřejmě nebydlel. Stejně tak bylo vadné vyvěšení oznámení na úřední desku, když bylo možné doručit na adresu obsaženou ve spisu.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Otázkou fikce doručení soudních písemností se Ústavní soud opakovaně zabýval. Smyslem právní fikce je umožnit, aby se za existující považovala situace, která je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Z tohoto důvodu představuje nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty jako jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách právního státu. Aby přitom mohla splnit svůj takto vymezený účel, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Jen v takovém případě je soud oprávněn její naplnění konstatovat [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 92/01 ze dne 1. října 2012 (N 115/28 SbNU 9)].
5. Uvedené platí i pro právní fikci doručení, jejímž účelem je předejít situaci, kdy účastníci řízení nepřebíráním písemností bez relevantního důvodu brání postupu soudního řízení a prodlužují tak jeho délku. Zákonodárce při stanovení této právní fikce vycházel z předpokladu, že osoby, jež mají na území České republiky trvalý pobyt, lze skutečně zastihnout alespoň na jednom místě, které si buď samy určí, nebo které lze dovodit z jejich evidovaného místa trvalého pobytu. Je tak na odpovědnosti každé z nich, aby ve svém vlastním zájmu zajistila, že jí na takto určenou adresu bude možné doručovat a že si doručované písemnosti bude skutečně přebírat. Jinak by se totiž vystavila riziku, že se její nečinnost negativním způsobem promítne do výsledku případného soudního řízení [nález sp. zn. III. ÚS 272/13 ze dne 11. 6. 2013 (N 106/69 SbNU 733)].
6. V souzené věci stěžovatel nerozporoval, že mu bylo doručováno podle zákona na adresu pro doručování určenou podle §46b písm. a) občanského soudního řádu a neuvedl žádné právně významné důvody, pro které mu mělo být doručováno na adresu jinou (existuje jich celá řada: existence datové schránky, určení zvláštní adresy pro doručování do evidence obyvatel, sdělení doručovací adresy pro řízení). Stěžovatel se tedy sám vystavil riziku, že mu případná písemnost nebude fyzicky doručena, což je však v mezích závěrů cit. nálezu III. ÚS 272/13 jeho odpovědnost.
7. Ústavní záruka podle čl. 36 odst. 1 Listiny se vztahuje k ochraně práva stanoveným postupem (tj. podle procesního předpisu), z výše uvedeného však plyne, že krajský soud námitky stěžovatele stanoveným postupem posoudil a dospěl k závěru, že mu bylo doručováno zákonem stanoveným způsobem. Stěžovatel naopak zákonným způsobem nepostupoval.
8. Namítal-li stěžovatel porušení práva na zákonného soudce, lze mu přisvědčit toliko v tom, že procesní předpis spojuje místní příslušnost soudu zásadně s bydlištěm žalovaného (srov. §85 občanského soudního řádu), nikoliv s evidovaným místem jeho trvalého pobytu. Stěžovatel to mohl namítat v řízení před okresním soudem, neučinil tak z důvodů na své straně. Napadené rozhodnutí krajského soudu však tuto otázku neřeší a s ohledem na předmět řízení ani řešit nemůže, zjevně tak nemohla být porušena práva stěžovatele.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu