ECLI:CZ:US:2019:2.US.1008.19.1
sp. zn. II. ÚS 1008/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Jungem, advokátem se sídlem Štěpánská 615/24, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2018, č. j. 7 To 48/2018-925, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 8 Tdo 1279/2018-31, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 odst. 1 a odst. 4 Listiny, čl. 8 Listiny a čl. 39 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že nejprve byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 1. 2018, č. j. 7 T 60/2017-884, uznán vinným z pokračujícího zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") z části ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (výrok I.), z přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku (výrok II.) a z přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (výrok III.). Tohoto jednání se stěžovatel dopustil tak, že (zkráceně) prostřednictvím svého makléře uzavřel celkem 6 pojistných smluv s různými pojišťovnami, jejichž předmětem bylo životní pojištění s úrazovým připojištěním, kdy stěžovatel při podpisu jednotlivých smluv stvrdil svým podpisem jako pravdivou informaci, že nemá sjednáno jiné pojištění na stejný pojistný zájem. Za toto jednání byl stěžovatel podle §210 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně byla stěžovateli podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") uložena povinnost k náhradě škody (blíže specifikováno v rozhodnutí okresního soudu). Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo nyní napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítnuto. Nejvyšší soud pak rovněž napadeným usnesením usnesení krajského soudu zrušil, avšak pouze v části výroku o povinnosti k náhradě škody k vybraným pojišťovnám, kdy tyto pojišťovny byly s nárokem na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle nalézacího okresního soudu se v případě výše popsaného jednání stěžovatele jednalo o poskytnutí nepravdivé informace. Jednotliví pojistitelé poté vypláceli stěžovateli na jeho žádost pojistná plnění, kdy tyto částky odpovídají škodě způsobené trestným činem. Nalézací soud shledal podstatu protiprávního jednání stěžovatele nikoliv v uzavření více pojistných smluv, ale v tom, že při uzavírání smluv neuváděl pravdivé informace, na něž byl přímo pojišťovnami dotazován, tj. zda nemá již s jinou pojišťovnou uzavřenou smlouvu na stejný pojistný zájem. Proto okresní soud dospěl k závěru, že tyto smlouvy byly uzavřeny vědomě s cílem čerpat od více pojišťoven ze stejné pojistné události vícero pojistných plnění. Krajský soud a následně i Nejvyšší soud pak tyto závěry stran výroku o vině a trestu stvrdil.
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy vystavěly usvědčující hypotézu, která nemá oporu v provedených důkazech, resp. soudy hodnotily jen důkazy stěžovateli přitěžující. Všechny dotčené pojišťovny byly vůči stěžovateli nesporně silnější obchodní stranou a jednaly prostřednictvím svého obchodního zástupce - makléře. Přitom to byl právě makléř, který navrhl stěžovateli uzavření více pojistných smluv současně na stejný pojistný zájem. Stěžovatele v bezchybnosti jeho vlastního jednání utvrzoval i fakt, že makléřská společnost zastupuje všechny dotčené pojišťovny a pokud mu je tedy k uzavření nabídnuto více pojistných smluv pokrývajících totožný pojistný zájem, je takové počínání zřejmě možné. V této souvislosti rozporuje naplnění subjektivní stránky ve formě přímého či nepřímého úmyslu, kdy tato forma zavinění je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu. Stěžovatel rozhodně při podpisu smluv nejednal úmyslně, jednáním makléře byl utvrzován v tom, že jím zvolený postup je možný, když jej makléř na opak nijak neupozornil. Sám makléř pak nebyl v trestním řízení stěžovatele vůbec vyslechnut, resp. odmítl jako svědek vypovídat, neboť sám je za toto jednání rovněž trestně stíhán. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že skutkově totožné věci jsou soudy řešeny naprosto odlišně s protichůdnými výsledky, kdy v zásadě záleží toliko na tom, který soud věc projednává. Tato arbitrárnost soudního rozhodování a faktická nepředvídatelnost je přitom i z ústavněprávního hlediska nepřípustná, zasahující do práva na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akcentoval, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
7. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
8. Stěžovatelem uplatněné námitky míří ke zpochybnění naplnění skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu, kdy tvrdí, že v daném případě nejednal úmyslně, jak dovodily obecné soudy, a proto nemohlo dojít ke spáchání trestného činu, za který byl uznán vinným. K tomu je možné pouze ve stručnosti uvést, že i podle závěrů Nejvyššího soudu se obecné soudy řádně vypořádaly s provedenými důkazy, které i nyní, resp. jejich hodnocení soudy, stěžovatel zpochybňuje. V napadeném usnesení krajský soud uvádí, že "okresní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně subjektivní stránkou na straně obžalovaného zabývá" (viz odst. 5 napadeného usnesení krajského soudu), přičemž na tomto místě je vhodné rovněž poukázat na závěry okresního soudu, podle kterých "nejpodstatnější skutečností, která definitivně vyvrací jakékoli pochybnosti o vědomosti, zájmu a cíli jednání obžalovaného, tedy o naplnění subjektivní stránky trestného činu obžalovaným, je to, jak obžalovaný postupoval při uplatňování pojistných událostí. Doloženými vyplněnými formuláři, kterými obžalovaný uplatňoval (nebo oznamoval) vznik pojistné události každé z pojišťoven, ve stejné době, je prokázáno, že ani zde obžalovaný neuváděl údaje pravdivě.....tyto formuláře již musel vyplnit zcela sám.... právě v těchto formulářích obžalovaný vždy výslovně uvedl (zatrhl), že neuplatňuje pojistnou událost u jiného pojistitele nebo že není pojištěn jinde" (viz str. 8 rozsudku okresního soudu). Obecně je tak možné uzavřít, že závěry obecných soudů byly dostatečně odůvodněny a vysvětleny.
9. Z výše uvedeného je tedy možné učinit závěr, že v důkazním řízení bylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. nebyly přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
10. Ústavní soud rovněž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, krajský i Nejvyšší soud, jejichž rozhodnutí jsou v této věci napadena, přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům, které se opírají o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele. Přitom je třeba zdůraznit, že jakkoliv svědecké výpovědi v daném případě příliš podstatných informací pro projednávanou věc nepřinesly (viz str. 9 rozsudku okresního soudu), provedené důkazy, zejména pak jednotlivé pojistné smlouvy a k nim připojené dotazníky i následné formuláře sloužící k nahlášení pojistné události, hovořily zcela jasně v neprospěch stěžovatele. Vycházeje z této důkazní situace proto mohly obecné soudy zcela spolehlivě dospět k závěru o vině stěžovatele, resp. k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu, a to včetně vyžadované úmyslné formy zavinění. Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
11. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
12. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu