ECLI:CZ:US:2019:2.US.1020.19.1
sp. zn. II. ÚS 1020/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 T 1/2017-546, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, č. j. 10 To 66/2018-589, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, č. j. 3 Tdo 1286/2018-35, za účasti Okresního soudu v Kolíně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na obhajobu dle čl. 40 Listiny, při současném porušení čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil tím (zkráceně) že svou svojí nedbalostí zavinil dopravní nehodu, kdy jel nedovolenou rychlostí a při odbočovacím manévru protijedoucího vozidla došlo ke střetu těchto dvou vozidel, kdy řidič protijedoucího vozidla utrpěl mnohačetná poranění neslučitelná se životem a dvoučlenná posádka vozidla stěžovatele utrpěla další poranění s dobou léčení a podstatným omezením v běžném způsobu života přesahujícím 6 týdnů (v obou případech). Za toto jednání byl stěžovatel podle §143 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání sedmi roků. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") zamítnuto. Následné dovolání stěžovatele odmítl rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
4. Úvodem je vhodné poznamenat, že ve věci rozhodoval okresní soud již podruhé, když předchozí odsuzující rozsudek krajský soud zrušil a okresnímu soudu věc vrátil k dalšímu projednání. V této souvislosti stěžovatel namítá, že nyní napadeným rozsudkem (v pořadí již druhým) okresního soudu došlo oproti předchozímu rozsudku okresního soudu, který byl zásahem krajského soudu zrušen, k porušení zásady zákazu reformationis in peius vyjádřené v ustanovení §264 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), když původní rozsudek okresního soudu byl odvolacím soudem zrušen jen v důsledku odvolání stěžovatele (tj. v důsledku odvolání podaného ve prospěch stěžovatele), a proto nebylo možné v novém rozhodnutí okresního soudu (nyní napadeném ústavní stížností) rozhodnout v neprospěch stěžovatele. Porušení zásady reformationis in peius stěžovatel konkrétně spatřuje v tom, že okresní soud změnil výrok o vině, resp. skutkovou větu výroku o vině, i výrok o náhradě škody, a to v jeho neprospěch. Výrok o náhradě škody byl změněn v neprospěch stěžovatele tím, že nově byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě škody poškozené zdravotní pojišťovně o cca 2 000 Kč vyšší, než tomu bylo v původním zrušeném rozhodnutí. Ke změně výroku o vině v neprospěch stěžovatele pak došlo upřesněním skutkových zjištění, kdy formulace "nedovolenou rychlostí
140-170 km/hod" (viz skutková věta prvního rozsudku okresního soudu, který byl následně krajským soudem zrušen) byla nahrazena v nyní napadeném rozsudku okresního soudu formulací "nedovolenou rychlostí nejméně 170 km/hod", což je skutkové zjištění naprosto odlišné, a pro stěžovatele značně přitěžující. Nejvyšší soud dokonce v napadeném usnesení doznal, že ve vztahu ke změně výroku o náhradě škody došlo k porušení zásady reformationis in peius, s ohledem na změnu výroku a navýšení škody o necelé 2 000 Kč však nebyl kasační zásah Nejvyššího soudu nutný.
5. Další okruh námitek směřuje ke zpochybnění naplnění znaků skutkové podstaty trestných činů, za něž byl stěžovatel uznán vinným. Jakkoliv ze skutkové věty plyne, že stěžovatel přijížděl ke křižovatce rychlostí nejméně 170 km/hod, a že současně znemožnil poškozenému jako řidiči protijedoucího vozidla, aby dostál své povinnosti při odbočování vlevo dát protijedoucímu vozidlu přednost v jízdě, zdůrazňuje, že jednání, kterého se měl stěžovatel podle skutkové věty dopustit, nebylo příčinou předmětné dopravní nehody. Příčinou byl extrémně riskantní odbočovací manévr poškozeného, který nedal stěžovateli přednost a nečekaně vjel do jeho jízdního pruhu. Kdyby poškozený neporušil svoji povinnost dát protijedoucímu vozidlu stěžovatele přednost v jízdě, k dopravní nehodě by nedošlo, ať už by stěžovatel jel jakoukoliv rychlostí. Poškozený měl vyčkat, až protijedoucí vozidlo stěžovatele projede křižovatkou. Ostatně k tomuto závěru dospěl i znalecký posudek soudního znalce Ing. Hanuše Hrabánka. Uzavírá proto, že mezi jeho jednáním a následkem zmiňovaných trestných činů není dána příčinná souvislost.
6. Závěry obecných soudů v nyní projednávané věci jsou prý v rozporu i s ustálenou judikaturou, přičemž stěžovatel podrobně odkazuje na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu. Uvádí, že kvalitativně vyšší povinností ve srovnání s přiměřenou rychlostí jízdy v obci u vozidla jedoucího po hlavní silnici v protisměru je povinnost řidiče dát přednost v jízdě tomuto protijedoucímu vozidlu. Stejně tak Nejvyšší soud dovodil, že překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Přestože na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v odsuzujícím rozsudku odkazuje i okresní soud jako soud nalézací, stěžovatel argumentuje, že okresním soudem zvolené judikáty na jeho případ vůbec nedopadají a jejich závěry není možné aplikovat.
7. Stěžovatel konečně namítá, že okresní soud bez vážného důvodu odmítl důkazní návrhy obhajoby na výslech spolujezdce stěžovatele a na výslech další osoby. Výslech spolujezdce nebyl proveden s odkazem na to, že spolujezdec si na nehodu nepamatuje, avšak tento závěr soud dovodil, aniž by svědka předvolal a vyslechl. Stejně tak namítá, že ve věci vypracované znalecké posudky byly tendenční, neboť soudní znalci se zabývali jako příčinou dopravní nehody pouze a jenom nedovolenou rychlostí vozidla řízeného stěžovatelem a v potaz tak již nebraly žádné další faktory (viz výše).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Předně se Ústavní soud nemohl ztotožnit s argumentací, jíž stěžovatel brojí proti postupu okresního soudu, pokud jde o údajné porušení zákazu reformationis in peius. Jak bylo výše rekapitulováno, ve svém v pořadí již druhém meritorním rozhodnutí ve věci okresní soud pouze zpřesnil skutkovou větu výroku o vině, aniž by však toto zpřesnění mělo pro stěžovatele nepříznivý dopad, neboť nedošlo ke změně kvalifikace trestného činu ani např. k vyměření přísnějšího trestu. Ústavní stížností napadené rozhodnutí je v podstatě totožné s prvně krajským soudem zrušeným rozhodnutím nalézacího okresního soudu. V nyní napadeném rozhodnutí okresního soudu pouze skutková věta precizněji vyjadřuje stejné jednání a následek ve srovnání s odvolacím soudem dříve zrušeným rozhodnutím. Rozsudek okresního soudu tak v tomto ohledu není vydán v rozporu se zásadami uvedenými v ustanovení §264 odst. 2 tr. ř. a nejedná se o porušení zákazu reformationis in peius, jak namítá stěžovatel. Ve vztahu k přiznání nároku poškozené zdravotní pojišťovně sice k porušení zákazu reformationis in peius došlo a změnou přiznané částky k náhradě škody v neprospěch stěžovatele se zhoršilo jeho postavení, avšak s ohledem na to, že nyní napadený rozsudek okresního soudu zavázal stěžovatele k uhrazení na náhradě škody v částce o necelé 2 000 Kč vyšší, považuje Ústavní soud shodně s Nejvyšším soudem tuto námitku za sice opodstatněnou, avšak marginálního významu. Současně tento zásah ze strany obecných soudů nelze hodnotit jako zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatele, proto pouze z tohoto důvodu ani Ústavní soud nepřistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí (srov. napadené usnesení Nejvyššího soudu str. 8 - 9).
10. K námitkám stěžovatele stran zpochybnění naplnění skutkové podstaty trestných činů, za které byl stěžovatel odsouzen, když zpochybňuje příčinnou souvislost mezi jeho jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině a nastalým následkem, je nutno konstatovat, že tyto námitky ve své podstatě směřují do důkazního řízení. V této souvislosti Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Výjimkou jsou pouze situace, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Právě tímto směrem se vine argumentace stěžovatele v nyní projednávané věci.
11. Příčinou dopravní nehody se nalézací soud velice podrobně zabýval, pro stanovení příčiny povolal právě na základě prvního zrušovacího rozhodnutí krajského soudu dalšího soudního znalce, který se zaměřil na obě možné příčiny dopravní nehody, tedy jak na rychlost vozidla řízeného stěžovatel, tak právě na průběh odbočovacího manévru vozidla řízeného zesnulým poškozeným (viz str. 4 - 5 napadeného rozsudku okresního soudu, str. 4 napadeného usnesení krajského soudu). Judikatura, na kterou stěžovatel nyní podrobně odkazuje a na níž demonstruje, že se v jeho věci obecné soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe při hledání příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a jeho následkem, není na nyní projednávanou věc přiléhavá; k tomu se ostatně v napadeném usnesení již vyjádřil i Nejvyšší soud (viz str. 6 - 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud se stěžovatelem souhlasí v tom, že povinnost dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu je jednou z nejdůležitějších povinností, kterou účastník silničního provozu má. Jde o kvalitativně vyšší povinnost, než je povinnost držet rychlostní limit. Jak ale Nejvyšší soud správně dodává, to samo o sobě neznamená, že vždy a za všech okolností bude viníkem dopravní nehody právě řidič, který odbočuje vlevo, tj. řidič, který nedodrží povinnost dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu. Podle další judikatury, kterou stěžovatel přehlíží a nezmiňuje, totiž také platí, že extrémní rychlost vozidla, které jede po hlavní silnici, může zbavovat odpovědnosti řidiče, který takovému vozidlu nedal přednost v jízdě (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014). Za extrémní rychlost přitom rozhodně lze považovat tu skutečnost, kdy se stěžovatel po hlavní silnici řítil rychlostí nejméně 170 km/hod, a to v úseku, kde povolená rychlost dosahuje 90 km/hod. V situaci, kdy stěžovatel řídil nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí a v křižovatce s vedlejší silnicí zavinil střet s automobilem poškozeného, který vjížděl do křižovatky z této vedlejší silnice, je nutno akcentovat to, že si stěžovatel počínal v příkrém rozporu s právními předpisy (výrazné překročení rychlosti v místě povolené), což v konečném důsledku vedlo k závěru, že řidiči osobního automobilu, vjíždějícímu z vedlejší ulice na hlavní komunikaci, nelze přičítat zavinění či spoluzavinění na vzniku dopravní nehody.
12. K tomu je vhodné ještě uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a kterého se stěžovatel nepřímo dovolává, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
13. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
14. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy, tvrdí stěžovatel. Naopak, okresní soud ve svém odsuzujícím rozsudku přesvědčivě vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěl k učiněným skutkovým a právním závěrům, a též rozvedl svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých před ním provedených důkazů. Odůvodnění rozhodnutí okresního soudu tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Okresní soud jako soud nalézací postupoval v souladu se zákonem a za situace, kdy měl za to, že provedené dokazování lze považovat za úplné, rozhodl o vině stěžovatele. Tyto závěry pak stvrdil odvolací krajský soud i soud dovolací.
15. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. V této souvislosti se ostatně stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti ani nedovolává toho, že by napadená rozhodnutí byly nedostatečně odůvodněná a z toho důvodu nepřezkoumatelná. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. A jak výše naznačeno, tyto nebyly porušeny, když obecné soudy postupovaly souladně s ustanoveními zákona.
16. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
17. Lze tak uzavřít, že v dotčeném trestním řízení Ústavní soud neshledal ústavněprávní deficit a nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu