ECLI:CZ:US:2019:2.US.1100.19.1
sp. zn. II. ÚS 1100/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ch., toho času ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. 11. 2018, sp. zn. 29 T 7/2016, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2019, č. j. 3 To 5/2019-2395, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 4. 2019, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "nalézací soud") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "stížnostní soud"), a to s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozhodnutím nalézací soud rozhodl k žádosti stěžovatele o propuštění z vazby tak, že stěžovatel se dle §72 odst. 1, 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ponechává ve vazbě a že u něj nadále trvá důvod vazby dle §67 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí nalézacího soudu stížnost, již zamítl stížnostní soud svým rozhodnutím, které je specifikováno výše v návětí.
III. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel spatřuje porušení svých výše označených základních práv v tom, že 1) obecné soudy dovodily důvody pro trvání vazby jen proto, že se nic nezměnilo; 2) obecné soudy se nevypořádaly s novými námitkami přednesenými stěžovatelem; 3) doba trestního stíhaní a vazby byla nepřiměřeně dlouhá; 4) nalézací soud nepředestřel stěžovateli všechna relevantní skutková zjištění. Konkrétně stěžovatel svou argumentaci rozvíjí takto:
4. Ad 1) stěžovatel namítá, že vazbu nelze odůvodnit tím, že se ve stěžovatelově věci nic podstatného nezměnilo, neboť jeho vazba trvá již téměř rok a původní důvody pro vzetí do vazby jsou tak již podstatně oslabeny.
5. Ad 2) stěžovatel upozorňuje, že se stížnostní soud nezabýval novými námitkami, které uvedl, zejména že nalézací soud neodůvodnil dostatečně nepřiznání institutů nahrazujících vazbu včetně předběžných opatření, dále tím, že při rozhodování o prodloužení vazby je třeba neustále přezkoumávat veškeré důvody vazby, tedy i ty, které byly v prvopočátku důvodem pro vzetí stěžovatele do vazby. Nalézací soud rovněž dostatečně nepoučil stěžovatele o možnosti uplatnění jeho práva nezúčastnit se hlavního líčení, kdy jej neupozornil, že svou osobní neúčast musí obviněný odůvodnit bez nutnosti uvedení konkrétního důvodu, kterým svou neúčast omlouvá, a následně zmaření hlavního líčení nalézací soud považoval za okolnost, která svědčí o existenci vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel však neměl povinnost se hlavního líčení účastnit, nalézací soud přitom neuvedl nic konkrétního o tom, jak obžalovaný svou neúčastí zmařil prokazování rozhodných skutkových okolností. Nalézací soud rovněž nezvážil výslech stěžovatele prostřednictvím videokonferenčního hovoru. Stížnostní soud se rovněž nevypořádal s tím, že už uplynul delší čas, a měl se tak vypořádat s dalšími třemi měsíci, tedy téměř s rokem. Stěžovatel zde odkázal na nálezy sp. zn. I. ÚS 2208/13 a sp. zn. III. ÚS 1242/13.
6. Ad 3) stěžovatel tvrdí, že jeho trestní řízení jako celek trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, což je závažným důvodem pro jeho propuštění z vazby. Dle stěžovatele je při posuzování zákonnosti dalšího trvání vazby v konfrontaci s dobou, která uplynula od samotného zahájení úkonů trestního řízení, další trvání jeho vazby v kolizi s jeho ústavně zaručenými základními právy. Zbytečné průtahy ve vyšetřování a dlouze trvající proces jsou dle stěžovatele zjevně v kolizi s jeho právem na spravedlivý proces.
7. Ad 4) stěžovatel brojí proti tomu, že nalézací soud nepředestřel při hlavním líčení všechna relevantní skutková zjištění, na nichž založil svůj závěr o nutnosti ponechání stěžovatele ve vazbě, a tedy stěžovatel se k nim nemohl vyjádřit a vyvrátit je.
IV. Posouzení Ústavním soudem
8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že k porušení základních práv označených stěžovatelem napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů, který v ně vyústil, nedošlo. Obě napadená rozhodnutí jsou odůvodněna v souladu se všemi požadavky, které pro ně z ústavního pořádku České republiky vyplývají. Tvrzení o přílišné délce trestního stíhání a vazby pak stěžovatel ničím nepodložil. Konkrétně Ústavní soud vypořádává jednotlivé stěžovatelovy námitky následovně:
11. Námitka 1) zjevně nemůže být důvodná. Jak uvedl Ústavní soud opakovaně již v minulosti, podle doktríny tzv. zesílených důvodů je při dlouhodobější vazbě trvání podezření podmínkou nutnou, nikoliv však postačující pro prodlužování vazby. Pro prodloužení vazby je tak třeba předložit další důvody, které pro prodloužení vazby svědčí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545)], a to v době, kdy se o takovém prodloužení rozhoduje [nález sp. zn. I. ÚS 217/15 ze dne 4. 5. 2015 (N 85/77 SbNU 247)]. Obecné soudy tak nesmí jen rekapitulovat závěry předchozího rozhodování o vazbě bez toho, aby zvážily, zda původní důvody pro vzetí do vazby neztratily časem na přesvědčivosti [nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].
12. V nynějším případě nalézací soud osvětlil, proč má za to, že původní důvody pro vzetí do vazby stále pokračují a stále jsou natolik silné, že vylučují nahrazení vazby jiným institutem, přičemž se zabýval i dalším vývojem trestního řízení a skutkovými okolnostmi tak, jak existovaly v době rozhodování o prodloužení vazby (srov. body 12. -15. napadeného usnesení nalézacího soudu). Toto odůvodnění nalézacího soudu je přesvědčivé, vnitřně nerozporné a logické, a proto z ústavněprávního hlediska obstojí.
13. Specificky k důvodu vazby dle §67 písm. a) trestního řádu se Ústavní soud vyjádřil tak, že typová výše trestní sazby není pro posuzování důvodů vazby útěkové rozhodná, je třeba zkoumat konkrétní výměru, kterou je obviněný vzhledem k individuálním okolnostem případu ohrožen [srov. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887)]. V nynější věci nalézací soud odůvodnil ponechání stěžovatele ve vazbě právě s ohledem na potenciální konkrétní výměru trestu odnětí svobody, který stěžovateli hrozí (srov. bod 17. napadeného usnesení nalézacího soudu).
14. Při rozhodování o dalším trvání vazby je třeba vzít v úvahu konkrétní délku vazby vzhledem ke specifikům konkrétního trestního řízení [srov. např. [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517)] a nepostačuje již sama o sobě hrozba vysokým trestem [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241)], ale je třeba zjistit i další závažné okolnosti, které vylučují nahrazení vazby jiným institutem [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2876/15 ze dne 9. 12. 2015 (N 210/79 SbNU 399)], přičemž takovým důvodem nemůže být skutečnost, že obviněný uvádí jako své bydliště místo, kde se nezdržuje, pokud současně sdělí orgánům činným v trestním řízení místo, kde se fakticky zdržuje [nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].
15. V nynější věci však nalézací soud nevycházel toliko z hrozícího trestu, ale i z dalších okolností (srov. body 15. - 16. napadeného usnesení nalézacího soudu), které lze shrnout tak, že stěžovatel se před svým vzetím do vazby již vyhýbal kontaktu s orgány činnými v trestním řízení a udával adresu svého bydliště, na níž byl nedostupný, a jeho rodiče orgánům činným v trestním řízení sdělili, že tak stěžovatel činí záměrně a dlouhodobě (což odpovídalo i vlastním zkušenostem nalézacího soudu), přičemž odmítal sdělit adresu, kde se zdržuje, a vyhýbal se účasti na hlavním líčení procesními úkony opakovaného rušení zmocnění obhájců a volení si jiných, včetně např. doručení plné moci obhájci, která byla evidentně udělena k jinému řízení, pročež se obhájce k hlavnímu líčení nedostavil. I toto odůvodnění tak z hlediska ústavněprávního obstojí, neboť je zřejmé, že nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatel již zcela konkrétními kroky další průběh trestního řízení mařil.
16. K námitce 1) tak Ústavní soud může shrnout, že stěžovatel Ústavní soud nepřesvědčil, že by obecné soudy důvod k jeho ponechání ve vazbě založily toliko na důvodech, pro které byl do vazby vzat, existující v okamžiku, kdy se tak stalo.
17. Námitkou 2) Ústavní soud nemohl být přesvědčen o tvrzených porušeních ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní soud setrvale po obecných soudech žádá náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě založené na konkrétních okolnostech [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55)], neboť vazba představuje jeden z nejzávažnějších zásahů do ústavně zaručených práv a svobod, které mohou být jednotlivci v demokratickém a právním státě při výkonu veřejné moci vystaveni.
18. V rámci odůvodnění rozhodnutí má soud povinnost reagovat na všechny námitky, které obviněný vznesl [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 1501/16 ze dne 30. 5. 2017 (N 92/85 SbNU 571) či nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521)]. Vypořádání se s námitkami může být i stručné [nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19)], dokonce se připouští i odpověď implicitní [nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723)], mírou rozsahu potřebné reakce na námitku je z ústavněprávního hlediska její závažnost [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 644/18 ze dne 17. 8. 2018, nález sp. zn. II. ÚS 968/18 ze dne 29. 1. 2019, nález sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014 (N 212/75 SbNU 379), nález sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 129/53 SbNU 623), nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) či nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45)].
19. Všem těmto požadavkům nalézací soud i soud stížnostní dostály. Je pravdou, že vypořádání námitek stěžovatele stížnostním soudem bylo poměrně stručné, to však bylo dáno tím, že se ztotožnil s odůvodněním nalézacího soudu (srov. bod 4. jeho napadeného usnesení) a v řízení o stížnosti nebylo zjištěno nic, co by vyžadovalo detailnější novou reakci.
20. Namítal-li stěžovatel, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s důvody pro uplatnění institutů nahrazujících vazbu, pak Ústavní soud podotýká, že způsob tohoto vypořádání nalézacím soudem (viz bod 18. jeho napadeného usnesení) je ústavně konformní. Nalézací soud se neopíral jen o důvody, proč byly již minulosti opakovaně návrhy stěžovatele na nahrazení vazby těmito instituty zamítány, ale znovu je posoudil a dospěl k závěru, že důvod vazby útěkové je u stěžovatele dán s mimořádnou intenzitou, spočívající v tom, že se již orgánům činným v trestním řízení vyhýbal. Tomuto odůvodnění nemá Ústavní soud co vytknout.
21. Jen jako obiter dictum může Ústavní soud uvést, že vytkl-li stěžovatel nalézacímu soudu, že neodůvodnil možnost nahradit jeho vazbu mimo jiné i předběžnými opatřeními, pak opomíjí, že na základě ustanovení §73 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s ustanovením §88b odst. 2 trestního řádu lze předběžným opatřením nahradit toliko vazbu předstižnou, tj. jejíž důvod je dán dle §67 písm. c) trestního řádu, zatímco u stěžovatele trvá jen důvod vazby útěkové dle §67 písm. a) trestního řádu. Nalézací soud tak nemohl vazbu stěžovatele předběžným opatřením nahradit, neboť k tomu nebyly vůbec dány zákonné podmínky.
22. Pokud stěžovatel obecným soudům vyčetl, že se nedostatečně vypořádaly s jeho námitkou, že při každém dalším rozhodování o vazbě je třeba vždy zkoumat, zda zde vůbec na prvopočátku byly důvody pro vzetí do vazby, pak na tuto výtku nalézací soud reagoval adekvátně v bodě 13. svého napadeného usnesení. Řízení o ponechání ve vazbě skutečně neslouží k dalšímu instančnímu přezkumu rozhodnutí o vzetí do vazby, které je tou dobou již pravomocné a vykonatelné, tedy mimo jiné závazné i pro soud, který rozhoduje o prodloužení vazby. Jak bylo uvedeno výše sub 11., to samozřejmě neznamená, že je možno vazbu prodloužit jen s odůvodněním, že v minulosti vazební důvody dány byly a trvají, nalézací soud však ústavně konformně přezkoumával existenci a sílu vazebních důvodů v době vydání svého napadeného rozhodnutí, k tomu viz výše vypořádání námitky 1).
23. Tvrdí-li stěžovatel, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jeho námitkou, že nebyl řádně poučen o právu neúčastnit se hlavního líčení, pak oba ve věci činné obecné soudy srozumitelně a přesvědčivě uvedly, že mají za dostatečně skutkově podložený závěr, že stěžovatel opakovaně úmyslně mařil konání hlavního líčení (viz výše sub 15.). Tím je tedy vyloučeno, že by důvod vazby u něj byl shledán jen pro výkon jeho práva či pro nedorozumění v důsledku nedostatečného poučení. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud nemůže argumentaci stěžovatele přisvědčit.
24. Stěžovatel rovněž namítl, že se dle jeho názoru obecné soudy dostatečně nevypořádaly s tím, že jeho vazba trvá již rok. Ústavní soud mu dává za pravdu v tom, že výslovně délka vazby ani v jednom rozhodnutí obecných soudů uvedena není. Z odůvodnění napadeného usnesení nalézacího soudu je však zřejmé, že i touto skutečností se zabýval, a přesto dospěl k závěru, že obava z útěku či skrývání stěžovatele převažuje dosavadní délku vazby kvůli své vysoké intenzitě plynoucí z toho, že stěžovatel již v minulosti prakticky tento vazební důvod, spočívající ve skrývání se, realizoval, respektive že se již orgánům činným v trestním řízení vyhýbal a svou nepřítomností mařil provedení hlavního líčení. Ani tato skutečnost tak není způsobilá podložit závěr o tom, že by napadená rozhodnutí trpěla vadou, která by dosahovala intenzity porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod.
25. Námitky 3) a 4) nejsou ani potenciálně způsobilé odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu proti napadeným rozhodnutím. Stěžovatel tyto své námitky nijak blíže nekonkretizoval, tj. ohledně námitky 3) stěžovatel neuvedl nic bližšího k povaze a důvodům jím tvrzených průtahů v trestním řízení, zejména proč jsou dle jeho názoru bezdůvodné a v čí sféře vlivu vznikly.
26. Ohledně námitky 4) pak zejména neuvedl, jaké skutečnosti mu dle jeho názoru měly být, ale nebyly, předestřeny, a jak tato skutečnost reálně omezila jeho právo na obhajobu, tedy co konkrétně by proti těmto skutečnostem byl mohl namítnout, aby soud přesvědčil, že tyto nebyly dány. Jelikož námitky 3) i 4) jsou tedy zcela nekonkrétní, nemůže je Ústavní soud považovat za dostatečný podklad pro konstatování porušení jeho ústavně zaručených základních práv či svobod.
V. Závěr
27. Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízeních, která předcházela jejich vydání, žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu