ECLI:CZ:US:2019:2.US.1120.19.1
sp. zn. II. ÚS 1120/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o návrhu stěžovatelů Bc. Ladislava Regnarda a Terezie Regnardové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. 4. 2019 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako ústavní stížnost, postoupené Nejvyšším správním soudem, kterému bylo původně podáno.
Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou procesních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména z něj není patrno, čeho se stěžovatelé domáhají, není zde obsažena žádná ústavněprávní argumentace a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatelé nejsou zastoupeni advokátem (§30, §31 cit. zákona). K ústavní stížnosti nebylo rovněž doloženo (případné) napadené rozhodnutí (§72 odst. 6 cit. zákona).
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době oběma stěžovatelům dostalo opakovaně dokonce v několika desítkách řízení. Na tyto výzvy však stěžovatelé nereagovali tak, že by vytčené vady odstranili, a proto musely být podané ústavní stížnosti odmítnuty pro nesplnění podmínek řízení, a tedy jako věcně neprojednatelné.
Rovněž v nyní posuzovaném návrhu stěžovatelé sice žádají o ustanovení nového právního zástupce, nicméně v minulosti byli již mnohokrát poučeni o okolnosti, že Ústavní soud není oprávněn stěžovatelům ustanovit zástupce; k použitelnosti ustanovení §30 o. s. ř. lze pro stručnost poukázat např. na usnesení ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1384/07. Navzdory této okolnosti nicméně ani nadále nevyvíjeli žádné procesní úsilí k tomu, aby tato další ústavní stížnost byla věcně projednatelná, tzn. např. nedoložili, že by vyslyšeli dřívější výzvy zdejšího soudu a požádali o určení právního zástupce Českou advokátní komoru.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelům zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud (stejně jako v řízeních o jiných ústavních stížnostech stěžovatelů - viz usnesení ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1556/17, ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 916/18, ze dne 18. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1847/18, ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 2424/18, ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 2923/18, ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 2343/18, ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 199/19, ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 773/19 a další) přiměřeně použil ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj