ECLI:CZ:US:2019:2.US.1232.19.1
sp. zn. II. ÚS 1232/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Milanem Plíškem, advokátem, se sídlem Denisova 585, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 č. j. 7 Tdo 35/2019-27, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2018 č. j. 11 To 287/2018-1009 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 31. 5. 2018 č. j. 2 T 111/2017-975, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 31. 5. 2018 č. j. 2 T 111/2017-975 (dále též jen "rozsudek okresního soudu") byl stěžovatel uznán vinným ze skutků, popsaných ve výroku tohoto rozsudku, v nichž bylo spatřováno spáchání zločinu zpronevěry, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále byla rozsudkem okresního soudu stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozeným škodu. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2018 č. j. 11 To 287/2018-1009 (dále též jen "usnesení odvolacího soudu") zamítnuto. Dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 č. j. 7 Tdo 35/2019-27 (dále též jen "usnesení dovolacího soudu") podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybnil jednak okamžik spáchání trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu, a zároveň připomněl, že předmětem trestního řízení nebylo hodnocení, zda společnost XX měla či neměla dostatek peněžních prostředků pro zaplacení částek podle vyúčtování, nebo zda stěžovatel uspokojení nároků poškozených (jako statutární orgán společnosti XX) svévolně zamezil. Stěžovatel namítal, že se případné zpronevěry nemohl dopustit způsobem popsaným v odsuzujícím rozsudku okresního soudu. Stěžovateli není kladeno za vinu prodlení společnosti XX se zaplacením vyúčtovaných peněžitých částek nebo zmaření úhrady vyúčtovaných částek. Právo stěžovatele na spravedlivý proces mělo být porušeno nedostatečným a nepřesným popisem skutku, který stěžovateli znemožňoval vést řádnou obhajobu. Nadto lze podle stěžovatele s ohledem na konstrukci smluvních vztahů mezi společností XX a poškozenými usuzovat, že se primárně mělo jednat o soukromoprávní věc, která by měla být v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe řešena primárně prostředky soukromého práva. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Okresní soud v Jičíně a Krajský soud v Hradci Králové zaujaly k podstatě trestné činnosti stěžovatele odlišný postoj, v důsledku čehož se odlišuje i argumentace obsažená v odůvodnění rozsudku okresního soudu a usnesení odvolacího soudu. Převodem obchodního podílu ve společnosti XX se přitom stěžovatel nemohl dopustit protiprávního jednání, které mu bylo kladeno za vinu, neboť tento převod neměl vliv na trvání smluv mezi společností XX a poškozenými ani na existenci závazků společnosti XX vůči poškozeným. Stěžovatel tedy zdůrazňuje, že podstatou zpronevěry podle rozsudku okresního soudu není, že by jako jednatel společnosti XX zboží nevrátil včas nebo způsobil pokles jeho hodnoty. I kdyby se tedy jednalo o porušení povinností stěžovatele, nejednalo by se podle něj o zpronevěru.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud lze jeho jednání přičítat společnosti XX., za níž jako statutární orgán jednal, není možné, aby byla povinnost nahradit škodu vzniklou tímto jednáním ukládána stěžovateli. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že obecné soudy pochybily i tím, že mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným škodu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu.
9. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.
10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu