ECLI:CZ:US:2019:2.US.1233.19.1
sp. zn. II. ÚS 1233/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Matejem Benkem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2017, č. j. 57 T 7/2016-2300, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, sp. zn. 3 To 8/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, č. j. 5 Tdo 1424/2018-90, za účasti Městského soudu Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a současně postupem soudů došlo k nedodržení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za toto jednání byl stěžovatel při nezměněném výroku o vině trestným činem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným v dřívějším trestním řízení, a podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Proti odsuzujícímu rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu změnil toliko formálně, když ve skutkové větě výroku o vině změnil součet rozsahu zkrácení daně a vylákané výhody na dani v závěrečné části popisu skutku. V dalším zůstalo napadené rozhodnutí městského soudu beze změny. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") odmítl.
3. Stěžovatel namítá, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Obecné soudy tak nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny. Ze strany nalézacího soudu bylo přistoupeno toliko ke zdlouhavému opisování obsahu jednotlivých důkazů, a to na úkor řádného odůvodnění tohoto rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Současně nalézacím soudem nebyly vypořádány námitky vznesené obhajobou. Stěžovatel v této souvislosti vznáší námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nalézacího soudu. Rovněž rozporuje proces hodnocení důkazů, kdy dle jeho názoru ze strany obecných soudů došlo k deformaci důkazů, což se promítlo i do vlastního hodnocení a konečného úsudku soudu. Ve světle těchto skutečností je tedy evidentní, že obecné soudy nesprávně a nedostatečně zjistily skutkový stav věci a z takto pochybného stavu pak vyvodily nesprávné právní závěry. Postupem obecných soudů došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soudy je neučinily předmětem svých úvah o hodnocení, ačkoliv tyto důkazy byly řádně provedeny. Závěrem uvádí, že došlo k porušení kontradiktornosti řízení, a to především ve vztahu k výpovědi svědka H. či svědkyně K., protože nalézací soud u hlavního líčení pouze četl pasáže jejich předchozích výpovědí z přípravného řízení a dotazoval se je pouze na to, zda jsou jejich dřívější prohlášení pravdivá, a to při nedodržení postupu podle §211 odst. 3 tr. ř. Shora popsané vady důkazního řízení nebyly odstraněny ani vrchním soudem.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akcentoval, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
6. K tomu je možné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), jehož porušení stěžovatel namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
7. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, městský soud a následně pak i vrchní soud ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění obou rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
8. Ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, a to za současného respektování a šetření práv obžalovaných na obhajobu. Jak konstatuje ostatně i vrchní soud, nalézací soud provedl prakticky všechny dostupné důkazy, které mohly k objasnění věci přispět, kdy všechny tyto důkazy byly provedeny v souladu s příslušnými procesními předpisy (viz odst. 7 rozsudku vrchního soudu). Všechny tyto důkazy spolu korespondují, závěry obecných soudů o vině stěžovatele se neopírají o jediný usvědčující důkaz, nýbrž o celý řetězec usvědčujících důkazů, které spolu vzájemně souvisejí.
9. K námitce stěžovatele stran nedodržení postupu podle ustanovení §211 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k výslechu svědků H. a K. pak stačí krátce uvést, že již ze samotného napadeného rozsudku městského soudu a užité formulace "z výpovědi svědka J. H. z př. řízení a u hl. líčení soud zjistil...." a "Svědkyně I. K. v př. řízení a u hl. líčení vypověděla, že...." je patrné, že tito svědci byli rovněž vyslýchání i u hlavního líčení (viz str. 31 a str. 33 napadeného rozsudku městského sodu). S tím naopak kontrastuje postup nalézacího soudu např. u svědka Z., kde je patrné, že jeho výpověď z přípravného řízení byla za souhlasu stran u hlavního líčení čtena. Výpověď svědka Z. přitom stěžovatel nijak v této souvislosti nezpochybňuje. Z postupu soudu je tak patrné, že soud si byl vědom, za jaké situace a za jakých zákonných podmínek (viz ustanovení §211 tr. ř.) je možné protokol se svědeckou výpovědí z přípravného řízení v hlavním líčení číst a za jakých okolností je třeba svědka znovu i u hlavního líčení vyslechnout.
10. Lze proto uzavřít, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Nadto je třeba zdůraznit, že veškeré vznesené námitky stěžovatele směřují do důkazního řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
11. Ústavní soud k tomu dodává, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
12. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není další soudní instancí, nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu