ECLI:CZ:US:2019:2.US.1249.19.1
sp. zn. II. ÚS 1249/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Štěpánky Čechové, zastoupené Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem Konviktská 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 č. j. 22 Cdo 4264/2018-697, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2018 č. j. 28 Co 333/2017-657 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 5. 2017 č. j. 8 C 260/2014-352, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Benešově, rozsudek Krajského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka vůči Janu Čechovi (dále jen "žalovaný") domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemovitosti (pozemku se stavbou v katastrálním území Sázava) a vydání bezdůvodného obohacení.
3. Okresní soud v Benešově shora označeným rozsudkem podílové spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti zrušil a přikázal ji do vlastnictví žalovaného s tím, že vyplatí stěžovatelce na vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 1 142 000 Kč (výrok I., II. a III. rozsudku). Ve výroku IV. rozsudku uložil soud žalovanému povinnosti zaplatit stěžovatelce na vydání bezdůvodného obohacení částku 280 500 Kč; žalobu o zaplacení částky 119 500 Kč zamítl (výrok V.). Ve výroku VI. rozsudku soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému náklady na údržbu nemovitosti ve výši 6 740 Kč; žalobu žalovaného o zaplacení nákladů na údržbu nemovitosti ve výši 83 006,50 Kč zamítl (výrok VII.). Ve výrocích VIII. - X. rozsudku soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování soud zohlednil zejména to, že žalovaný o nemovitost jeví reálný zájem od počátku řízení a přihlédl též k tomu, že jde o "historický majetek" jeho rodiny (žalovaný nemovitost zdědil a následně stěžovatelce ideální polovinu za trvání manželství daroval). Při určení částky, za níž má být spoluvlastnický podíl vypořádán, vycházel soud ze znaleckého posudku Ing. Štiky a uvedl, z jakého důvodu nepřihlížel k ostatním předloženým oceněním. V odůvodnění soud dále uvedl, že nemůže být důvodem pro přikázání věci do vlastnictví jednoho z účastníků skutečnost, že učiní vyšší nabídku na vypořádací podíl. Ohledně nároku žalovaného na náhradu nákladů na údržbu a opravu nemovitosti soud rozhodl tak, že žalovanému náleží polovina z toho, co vynaložil na pojištění nemovitosti a daň z nemovitosti; zamítl návrh žalovaného, aby se mu byla uhrazena též polovina toho, co vynaložil na údržbu či úhradu poplatků za elektrickou energii či plyn.
4. Krajský soud v Praze ve výroku I. shora označeného rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a III. tak, že se zrušuje spoluvlastnictví účastníků k předmětné nemovitosti, nemovitost se přikazuje do výlučného vlastnictví žalovaného, který je povinen zaplatit stěžovatelce na vypořádání podílů částku 1 436 255 Kč. Dále potvrdil výroky V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při rozhodování odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku Ing. Radomíra Stárka, MBA (pozn.: k důvodům blíže srov. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze), a to jak při stanovení ceny obvyklé předmětné nemovitosti, tak i výše bezdůvodného obohacení. Vypořádal se přitom s námitkami stěžovatelky, která navrhovala vypracovat v důsledku prodeje jiné nemovitosti v téže lokalitě nový posudek, který tento prodej zohlední. Při určení, komu bude nemovitost přikázána do vlastnictví, mj. uvedl, že u stěžovatelky není jistý opravdový zájem o její využití, a to i s ohledem na dosavadní postoj před zahájením řízení i v jeho průběhu (nejprve se domáhala žalobou přikázání nemovitosti do vlastnictví žalovaného, poté se domáhala jejího prodeje). Stanovisko žalovaného bylo oproti tomu konzistentní po celou dobu řízení.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu odmítl. V odůvodnění usnesení uvedl, z jakého důvodu nepovažoval dovolání stěžovatelky za přípustné a vytkl jí zejména absenci způsobilého dovolacího důvodu. V závěru konstatoval, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jde zejména o úvahu soudu, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Závěry odvolacího soudu z tohoto pohledu v dovolacím přezkumu obstojí.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v řízení pochybily tím, že předřadily objektivně nepřezkoumatelné hledisko citového vztahu žalovaného před její připravenost, ochotu a schopnost vlastnit předmětnou nemovitost a zaplatit žalovanému násobně vyšší náhradu na vypořádání podílového spoluvlastnictví. V textu ústavní stížností dále rekapituluje průběh řízení, uvádí její náhled na danou situaci, přičemž z ústavněprávního hlediska je v podstatě jedinou argumentací stěžovatelky odkaz na příslušná ustanovení Listiny a tvrzení, že obecné soudy porušily zásadu rovnosti účastníků a právo na předvídatelnost soudního rozhodnutí.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Není jeho úkolem hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Taková pochybení však Ústavní soud neshledal.
9. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkami stěžovatelky ohledně porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí. V nyní posuzované věci stěžovatelka zaměňuje princip předvídatelnosti soudního rozhodování s jejím náhledem na danou věc a navrhované řešení. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany důvěry v právo, který v sobě zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů [např. nález sp. zn. I. ÚS 2637/17 ze dne 23. 1. 2018, nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005]. S tím souvisí i ústavní princip rovnosti ve smyslu čl. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, projevující se mj. ve shodném výkladu zákona v podobných případech, což však neznamená, že v rovině podústavního práva nemohou vzniknout ve srovnatelných věcech dva odlišné právní názory (taková rozhodnutí však musí být náležitě odůvodněna). Základním smyslem každého odůvodnění je pak seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. Rozsah odůvodnění se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s nimiž se soudy musí odpovídajícím způsobem vypořádat (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 360/99 ze dne 25. 10. 1999, nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009).
10. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna. V nyní posuzované věci obecné soudy provedly dostatečně rozsáhlé dokazování. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl, z jakého důvodu přistoupil k moderaci rozsudku soudu prvního stupně (navíc částečně ve prospěch stěžovatelky) a z jakých důvodů nepřistoupil k provedení dalších, stěžovatelkou navrhovaných důkazů (zejména znaleckých posudků). Obecné soudy též podrobně rozvedly, z jakého důvodu upřednostnily přikázání předmětné nemovitosti do vlastnictví žalovaného přesto, že stěžovatelka nabídla výrazně vyšší finanční náhradu. V rámci řešené problematiky lze odkázat například i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, podle něhož při přikázání společné věci je výše navržené náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu jen jedním z kritérií, které musí soud zvážit při úvaze o tom, komu společnou věc přikáže, a proto soud není v zásadě povinen přikázat společnou věc za náhradu tomu ze spoluvlastníků, který navrhne nejvyšší částku jako základ přiměřené náhrady. Při rozhodování o tom, komu bude společná věc přikázána, se nejedná ve své podstatě o dražbu mezi spoluvlastníky.
11. S přihlédnutím k výše uvedenému nelze než uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně dostály všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jejich rozhodnutí kladeny. Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. K tomu však není Ústavní soud povolán.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu