ECLI:CZ:US:2019:2.US.1308.19.1
sp. zn. II. ÚS 1308/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Bc. Jindřišky Lesové, zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, proti výroku IV. a V. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2018, č. j. 49 Co 170/2016-1010, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se touto ústavní stížností domáhá zrušení výroku IV. v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu (kterým bylo rozhodnuto tak, že žádná z účastnic řízení - tedy stěžovatelka jako žalobkyně a Alena Kojdlová, jako žalovaná - nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů) a výroku V., kterým bylo rozhodnuto, že obě účastnice řízení jsou povinny nahradit České republice náhradu nákladů prvostupňového řízení rovným dílem v tomto výroku vyčísleným. Stěžovatelka má za to, že těmito výroky bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Krajský soud jako soud odvolací s ohledem na předmět sporu (vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem) rozhodl o náhradě nákladů tak, jak je shora uvedeno. Zdůraznil zejména, že žalovaná v průběhu řízení se zrušením spoluvlastnictví souhlasila, navrhovala však jiné způsoby vypořádání, a to ve zjevné souvislosti s výší nabízeného vypořádacího podílu, kvůli které považovala žalobkyní navrhovaný způsob za velmi nevyhovující. Možnosti reálného rozdělení nemovitých věcí odporovala jen do vypracování znaleckého posudku, neboť před jeho zpracováním se obávala faktické realizace takového rozdělení. Naopak u požadavku na výši vypořádacího podílu byla žalovaná podle krajského soudu převážně úspěšná.
3. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí (tzn. jeho nákladových výroků) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že ohledně posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené výrokové části nemají.
7. Jak krajský soud v předmětné části odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, kritéria úspěchu ve věci při rozhodování o náhradě nákladů řízení i v rámci vypořádání spoluvlastnictví si je vědom. Ovšem ani z judikatury Ústavního soudu neplyne, že by v tomto typu řízení musela být úspěšnému účastníkovi náhrada nákladů řízení vždy přiznána [srov. například nález sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011 (N 168/62 SbNU 481)], když naopak soud může (lépe řečeno musí) zohlednit konkrétní okolnosti jednotlivého případu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 228/04 ze dne 9. 12. 2004 (N 189/35 SbNU 479)]. Právě tak však krajský soud v nyní posuzovaném případě postupoval.
8. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jí ještě před podáním žaloby žalovaná nabízela, zda si nechce její podíl na nemovitostech v rámci jejího předkupního práva odkoupit. Je tedy zcela správný závěr krajského soudu, pokud konstatuje, že žalovaná primárně nebrojila proti zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a pokud navrhovala též jinou formu vypořádání než přikázání věcí stěžovatelce, činila tak s ohledem na to, že se jí zdál nabízený vypořádací podíl ze strany stěžovatelky nedostatečný. Lze tedy shrnout, což již ostatně dostatečně učinil krajský soud, že v řízení nebylo primárně sporné zrušení spoluvlastnictví a způsob vypořádání, což jsou samostatná kritéria pro posouzení procesní úspěšnosti v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení [srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015].
9. Pokud se týká samotné výše stěžovatelce nabízeného vypořádacího podílu (aniž by se Ústavní soud musel zabývat případnou písařskou chybou krajského soudu při rekapitulaci původních postojů účastnic řízení), pak i jen z údajů uvedených v odůvodnění rozsudku, jejíž správnost stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje [srov. k tomu odst. 20 a 21 rozsudku krajského soudu] vyplývá, že ani stěžovatelkou oslovení znalci se nebyli s to na hodnotě věcí sjednotit (lišili se v řádech milionů korun) a tento rozdíl se ještě prohloubil ve srovnání s posudkem, jenž nechal zpracovat krajský soud a na jehož základě určil hodnotu vypořádacího podílu pro žalobkyni. Proto není ani zcela chybné východisko krajského soudu, že žalovaná byla v otázce výše vypořádacího podílu převážně úspěšná.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí (resp. jeho jednotlivé výroky) jsou z ústavního hlediska akceptovatelné, a to zejména s ohledem na značnou zdrženlivost Ústavního soudu při posuzování otázek týkajících se náhrady nákladů řízení (srovnej k tomu např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2179/18 ze dne 26. 3. 2019 a mnohá další). Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu