ECLI:CZ:US:2019:2.US.1345.19.1
sp. zn. II. ÚS 1345/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Hoškem, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 3. 2018, č. j. 1 T 9/2018-278, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, č. j. 12 To 135/2018-300, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 11 Tdo 1308/2018-28, za účasti Okresního soudu v Rakovníku, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), došlo jimi k porušení zásady rovnosti účastníků zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny a zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, za současného porušení čl. 1 Listiny, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoníku"). Za toto jednání (blíže specifikované ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku okresního soudu) byl podle ustanovení §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které však bylo podle ustanovení §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zamítnuto. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
3. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudů a celý procesní postup při hodnocení důkazů nese znaky libovůle, neboť zjištěný skutkový stav se neopírá o řádně objasněné skutečnosti. To dovozuje z toho, že okresní soud postavil rozhodnutí o vině stěžovatele toliko na dvou zajištěných důkazech, a to na daktyloskopických stopách a na záznamu telefonních hovorů. Žádný z těchto důkazů, ať již samostatně nebo ve vzájemné souvislosti, však vinu stěžovatele neprokazuje. Daktyloskopické stopy jako nepřímý důkaz pouze prokazují, že stěžovatel přišel do kontaktu s balíčkem drog, nikoliv že se v úmyslu dopustil jednání, které mu je obecnými soudy kladeno za vinu. Stejně tak nelze vinu stěžovatele dovozovat ze záznamů telefonních hovorů, které byly vedeny mezi spoluobviněnou a jejím synem a v nichž je stěžovatel nepřímo zmiňován. S postupem nalézacího soudu, který závěr o vině opřel údajně pouze o jediný nepřímý důkaz - daktyloskopické stopy, silně nesouhlasí. Zdůrazňuje, že o nepřímé důkazy lze opřít výrok o vině jen a tehdy, že nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů, které se vzájemně doplňují. Touto procesní zásadou se však obecné soudy v nyní projednávaném případě neřídily a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, podle které měly stěžovatele zprostit obžaloby, neboť v důkazním řízení nebylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností a o vině stěžovatele.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akcentoval, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byla porušena ústavní práva. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
6. K tomu je proto možné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), jehož porušení stěžovatel namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
7. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy, tvrdí stěžovatel. Naopak, okresní soud a následně pak i krajský a Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění všech rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
8. Nalézací soud rovněž své závěry neopřel pouze o nepřímé důkazy zajištěných daktyloskopických stop a záznamu telefonické komunikace, jak stěžovatel tvrdí, ale též o zprávu z Věznice Vinařice, kterou se dokládá, že stěžovatel znal poměry ve věznici, kam byl balíček drog doručován; a písemným vyjádřením bývalého zaměstnavatele, který vyvrací výpověď stěžovatele stran možnosti jakékoliv třetí osoby zmocnit se lepicích pásek, na nichž byly daktyloskopické stopy zajištěny (viz odst. 6-10 napadeného rozsudku okresního soudu). Lze proto shrnout, že závěry obecných soudů o vině stěžovatele se neopírají o jediný nepřímý usvědčující důkaz, nýbrž o celý řetězec nepřímých důkazů, které spolu vzájemně souvisejí.
9. Jestliže podstata stěžovatelových námitek spočívá v tom, že obecné soudy při rozhodování o vině vycházely výlučně z nepřímých důkazů, lze k tomu dodat pouze to, že jednání kladené stěžovateli za vinu probíhá cíleně bez očitých svědků, při této činnosti se pachatel snaží vyhnout nechtěné pozornosti a činnost provádí tak, aby v (pro něj) ideálním případě nebyl nikým zpozorován. Proto je u tohoto druhu trestné činnosti naprosto běžné, že se nalézací soud opírá především o nepřímé důkazy. Nyní projednávaný případ v tomto ohledu není ničím ojedinělý; navíc řetězec nepřímých důkazů dovoluje bez důvodných pochyb dospět k závěru o vině stěžovatele a v tomto ohledu není obecným soudům co podstatného vytknout.
10. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
11. Ústavní soud konečně zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
12. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu