ECLI:CZ:US:2019:2.US.1395.19.1
sp. zn. II. ÚS 1395/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Hovorky, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, č. j. 22 Co 2/2019-81, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se zejména podává, že se stěžovatel (žalobce) žalobou domáhal, aby Obvodní soud pro Prahu 7 konstatoval porušení jeho práv a uložil žalované České republice - Ministerstvu vnitra poskytnout mu přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 30 000 Kč, včetně úroku z prodlení. Přiměřené zadostiučinění stěžovatel žádal za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb."). Obvodní soud pro Prahu 7 ovšem rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 30 C 117/2017-59, žalobu stěžovatele zamítl a stěžovateli uložil uhradit žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované Městské části pro Prahu 6 náklady soudního řízení. V odůvodnění rozsudku odkázal zejména na §1 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon č. 82/1998 Sb."), podle něhož za škodu způsobenou činností územně samosprávných celků při výkonu veřejné moci jím svěřené zákonem v rámci samostatné působnosti odpovídají tyto územně samosprávné celky, nikoliv stát. Stěžovatel se domáhal po Městské části Praha 6 poskytnutí informací týkajících se hospodaření městské části, což spadá do její samostatné působnosti. I samotné poskytnutí těchto informací je pak nutno podřadit pod výkon samostatné působnosti. Z toho důvodu obvodní soud neshledal na straně žalované České republiky - Ministerstva vnitra pasivní legitimaci a žalobu zamítl.
3. Městský soud ústavní stížností nyní napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle městského soudu je poskytnutí informace o činnosti samosprávného celku podle zákona č. 106/1999 Sb. v oblasti samostatné působnosti rovněž výkonem této samostatné působnosti, nicméně na některé postupy se použije v určitém rozsahu správní řád. O odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí informace rozhoduje nadřízený subjekt, kterým je v případě rozhodování městské části Magistrát hlavního města Prahy. Ten však vede řízení o odvolání v samostatné působnosti v souladu s §81 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze, neboť pokud tak zákon výslovně nestanoví, charakter rozhodování v samostatné působnosti se v dalších stupních nemůže měnit (v této souvislosti městský soud odkázal na §33 zákona o hlavním městě Praze).
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Stěžovatel totiž výklad městského soudu (a jeho správnost) ve svém důsledku věcnými argumenty zásadně nezpochybňuje. Z judikatury Nejvyššího správního soudu [srov. například rozsudek ze dne 2. 7. 2007, sp. zn. 4 As 56/2006] přitom jasně vyplývá, že i při poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. je nutno rozlišovat, zda se jedná (svou povahou) o informace plynoucí ze samostatné nebo přenesené působnosti povinného subjektu; tato jejich povaha pak určuje, zda povinný orgán o (ne)poskytnutí informace rozhodoval v samostatné nebo přenesené působnosti. Městský soud pak v návaznosti na to v ústavní stížností napadeném rozsudku přiléhavě vysvětlil, že povaha poskytovaných informací [resp. povaha řízení o jejím případném (ne)poskytnutí] má vliv na atributy odpovědnosti za nedostatky, k nimž eventuálně při rozhodování o (ne)poskytnutí požadované informace došlo. Uvedené stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě akceptuje, dovozuje však, že jakmile správnost postupu neposkytnutí (a právě jen neposkytnutí, nikoliv již poskytnutí) přezkoumal nadřízený orgán (zde tedy Magistrát hlavního města Prahy), pak se podle stěžovatele jedná o rozhodování v přenesené působnosti a lze tedy dovodit též aktivní legitimací České republiky v řízení o odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Tato úvaha stěžovatele však není podle Ústavního soudu správná (ostatně stěžovatel - jak uvedeno shora - přesvědčivou argumentaci v této souvislosti nepředkládá).
7. Jednak by totiž takováto interpretace, za níž se stěžovatel přimlouvá, poněkud zpochybňovala smysl rozlišování mezi rozhodováním v samostatné a přenesené působnosti, jednak stěžovatel tuto změnu v působnosti dovozuje v podstatě jen z odkazu §20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. na obdobné použití správního řádu, a tedy i jeho ustanovení §178 odst. 1, v němž se definuje nadřízený správní orgán. Nejvyšší správní soud však vysvětlil [srov. například odst. 45 jeho rozsudku ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 6 Ans 16/2012], že zákonodárce neměl v úmyslu postup při poskytování informací podrobit bez dalšího správnímu řádu, toliko z něj přenesl zásady činnosti správních orgánů, které vztáhl i na řízení o poskytování informací, a některá definiční ustanovení [srov. právě definici nadřízeného orgánu podle §178 správního řádu a k tomu přiměřeně výklad v rozsudku Nejvyššího správního soudu z 28. května 2015 sp. zn. 1 As 66/2015]. Nesprávnost úvahy soudu o tom, že samotný odkaz na §178 správního řádu nemůže změnit sám o sobě režim (tedy působnost), v němž se rozhoduje, pak nemůže být dovozena jen z toho, že ve stěžovatelem odkazovaném vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy v jiné věci se argumentace přenesenou působností, dovozenou mimo jiné právě z §178 správního řádu, se také objevuje.
8. Přiléhavý konečně není ani odkaz stěžovatele na jiné jím vedené soudní řízení v obdobné věci, v němž měl podle svého tvrzení podat dovolání. Vyjde-li totiž Ústavní soud z citací odůvodnění v tomto jiném řízení napadeného rozhodnutí tak, jak je předkládá sám stěžovatel [srov. bod III stěžovatelem předloženého dovolání do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2018, č. j. 68 Co 213/2018-162], pak z něj podle Ústavního soudu nelze dovodit cokoliv, co by základní úvaze městského soudu v nyní ústavní stížností napadeném rozsudku odporovalo. Městský soud v něm opět setrval na stanovisku, že v případě samostatné působnosti odpovídají za škodu (újmu) územní samosprávné celky a nikoliv Česká republika. Z tohoto úhlu pohledu tedy není patrná ani stěžovatelem letmo naznačená údajná nejednotnost v rozhodování obecných soudů či nepředvídatelnost jejich rozhodnutí.
9. Ke kasaci ústavní stížností napadeného rozsudku Ústavní soud nemůže přistoupit rovněž z toho důvodu, že rozsudek městského soudu měl být stěžovateli a jeho právní zástupkyni nesprávně doručen a je v něm obsaženo nesprávné poučení o možnosti podat dovolání. Ostatně stěžovatel těmto dvěma pochybením v ústavní stížnosti věnuje jedinou větu. V ní ovšem neobjasňuje jak, popřípadě zda vůbec, tato eventuální pochybení byla reálně způsobilá zasáhnout do jeho základních práv a svobod.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu