ECLI:CZ:US:2019:2.US.1458.19.1
sp. zn. II. ÚS 1458/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Komárka, zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem Horní náměstí 7, Olomouc, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2016, č. j. 4 Cmo 28/2016-237, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, č. j. 21 Cdo 4888/2016-327, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 dost. 1 písm. d) Ústavy České republiky ve spojení s §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává zejména následující. Stěžovatel je podnikatelem v oblasti výroby nábytku a interiérů na míru, kdy tuto činnost vyvíjel spolu se svojí manželkou. Na její návrh došlo rozhodnutím s právní mocí ke dni 27. 12. 2013 k zúžení společného jmění manželů (dále jen "SJM") až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti dle §148 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "SOZ"), které bylo vypořádáno dohodou manželů dne 10. 1. 2014 mimo jiné tak, že nemovitosti ve SJM sloužící společnému podnikání se převádí do rovnodílného podílového spoluvlastnictví, a bylo sjednáno, že manželé budou nadále společně podnikat na stěžovatelův živnostenský list. V části dohody vypořádávající vlastnictví nemovitostí nabyla tato dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí dne 24. 6. 2014. Ke konci roku 2014 zamezil stěžovatel manželce v přístupu do předmětných nemovitostí výměnou zámků a vyzval ji k ukončení spolupráce. Počátkem roku 2015 manželka převedla svůj ideální spoluvlastnický podíl na třetí osobu (v řízení před obecnými soudy žalovaný), a v březnu 2015 se se stěžovatelem rozvedli.
3. Stěžovatel se žalobou domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného tak, že mu úplatně převádí nemovitosti, které žalovaný nabyl od (v té době) manželky stěžovatele, kdy se domnívá, že mu náleželo zákonné předkupní právo z titulu provozování rodinného závodu podle §704 odst. 2 in fine zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), které nedostal příležitost vykonat.
4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "nalézací soud" nebo "krajský soud") však tuto žalobu v celém rozsahu zamítl. Dovodil sice, že stěžovatel provozoval spolu se svojí tehdejší manželkou rodinný závod, ten ovšem zanikl ke konci roku 2014, kdy došlo k faktickému ukončení této společné činnosti, a to i s předkupním právem. Předmětné pozemky v době převodu (22. 1. 2015) proto již nebyly součástí tzv. rodinného závodu.
5. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud" nebo "vrchní soud") v rámci odvolání podaného stěžovatelem potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu. Odvolací soud konstatoval, že rodinný závod nemohl mezi stěžovatelem a jeho tehdejší manželkou vzniknout, neboť podílejí-li se na rodinném závodu manželé, uplatní se přednostně ustanovení o manželském právu majetkovém. Nadto se ztotožňuje s nalézacím soudem v tom smyslu, že i kdyby rodinný závod mezi dotyčnými vznikl, došlo by k jeho zániku ke konci roku 2014.
6. Stěžovatelovo dovolání bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že rodinný závod nemohl, vzhledem k účasti manželů, existovat, a to jak do momentu vypořádání SJM, tak ani poté, kdy se uplatní tatáž výjimka. Rovněž se ztotožnil s nižšími instancemi ohledně případného zániku rodinného závodu společně s předkupním právem - v případě dovození jeho existence - ke konci roku 2014.
7. V ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti rozhodnutí vrchního a Nejvyššího soudu, kdy se zejména domnívá, že se majetkové právo stěžovatele a jeho tehdejší manželky na základě přechodných ustanovení OZ řídí SOZ, a nemůže na ně proto dopadat vyloučení aplikace ustanovení OZ pro rodinný závod podle §700 odst. 2 in fine OZ. I kdyby byla aplikace OZ dovozena, není údajně možné aplikovat ustanovení OZ o SJM, protože SJM mezi manželi zaniklo rozhodnutím soudu. Nadto nemohlo dojít k zániku předkupního práva k rodinnému závodu bez dalšího tak, jak dovodily obecné soudy. Zároveň stěžovatel namítá, že odnětím věci senátu Nejvyššího soudu č. 30 a následným přiřazením senátu č. 21 bez hlubšího odůvodnění došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, kdy senát č. 21 navíc rozhodoval v jiném složení, než byl stěžovatel informován. Stěžovatel rozporuje rovněž správnost výpočtu nákladů řízení.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Touto možností odmítnutí návrhu již v této fázi řízení je Ústavnímu soudu umožněno v zájmu racionality a efektivity posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru o meritorním rozhodnutí nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
9. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a pokud by tak učinil, došlo by k překročení jeho kompetencí. Proto v případě, že obecné soudy postupují v souladu s Listinou, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1312/11 ze dne 13. 3. 2013). Úkolem Ústavního soudu totiž není sjednocování intepretace a aplikace podústavního práva a nezjistí-li exces dosahující hranice protiústavnosti, nevstupuje do řešení konkrétních případů prováděného obecnými soudy, je-li tento výklad dostatečně a přesvědčivě právně odůvodněn. Jeho úkolem rovněž není sjednocování výkladu podústavního práva; to je úkolem především Nejvyššího soudu (§14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), který v nyní projednávané věci rozhodl meritorním rozsudkem, ve kterém se vyjádřil k jejím relevantním právním okolnostem.
10. Právě z tohoto důvodu Ústavní soud neshledal důvod zpochybňovat závěry obecných soudů ohledně ne/aplikovatelnosti OZ na SJM stěžovatele a jeho tehdejší manželky, tedy že OZ je na uvedené SJM aplikovatelný, s výjimkami uvedenými v ustanovení §3028 OZ. Stěžovatel správně uvádí, že právní režim zániku (v tomto případě zúžení) SJM a právní režim jeho vypořádání se bude řídit SOZ; to ovšem ještě automaticky nezakládá aplikovatelnost SOZ na předmětné SJM i po 1. 1. 2014, resp. po celou dobu jeho existence. V uvedeném případě tedy dojde k vyloučení vzniku rodinného závodu mezi manžely podle ustanovení §700 odst. 2 OZ in fine a přednostní aplikace manželského majetkového práva podle OZ. Nadto, i pokud by se na dané SJM vztahoval SOZ, jak tvrdí stěžovatel, bylo by dle Ústavního soudu, vzhledem k důvodu existence této výjimky (srov. důvodovou zprávu k §700 OZ), nutné dospět k obdobnému závěru, tedy že se přednostně před úpravou rodinného závodu aplikují ustanovení SOZ o manželském majetkovém právu.
11. Taktéž nelze přisvědčit námitce stěžovatele týkající se neaplikování výjimky obsažené v ustanovení §700 odst. 2 in fine OZ po vkladu dohody o vypořádání SJM uzavřené dne 10. 1. 2014 do katastru nemovitostí dne 24. 6. 2014. Jak je totiž uvedeno výše, rozhodnutím soudu došlo k zúžení SJM až na obvyklé vybavení domácnosti, tedy nikoliv k jeho zániku. Existence SJM je vázána na existenci manželství, které zaniklo až v průběhu roku 2015. Na takto zúžené SJM tak stále dopadají ustanovení zákona o manželském majetkovém právu, v tomto případě ustanovení o SJM založeném rozhodnutím soudu. Ve stěžovatelově situaci proto vzhledem k výše uvedenému nemohlo dojít ke vzniku rodinného závodu ani předkupního práva ke druhé polovině předmětné nemovitosti. Závěry obecných soudů, učiněné v projednávané věci, proto Ústavní soud neshledal a priori ústavně deficitními, jelikož se týkají výhradně výkladu podústavního práva, přičemž v nich nezjistil zásadnější pochybení.
12. Ústavní soud taktéž neshledal pochybení Nejvyššího soudu v rámci namítaného porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. Změna senátu řešícího přidělenou věc není v českém právním řádu a priori zakázána, může k tomu dojít na základě mnoha zcela pochopitelných okolností (např. dlouhodobá zdravotní indispozice soudce nebo velký nápad určitého senátu). Vzhledem k tomu, že ke změně došlo v souladu s Jednacím řádem Nejvyššího soudu a Rozvrhem práce, neshledal v tomto případě Ústavní soud porušení práv garantovaných Listinou. Dále, poučovací povinnost obecných soudů ohledně možnosti namítat podjatost soudců se řadí mezi tzv. abstraktní poučovací povinnost, kterou postačuje provést jednou v průběhu daného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4969/2008 ze dne 18. 2. 2009 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1569/11 ze dne 5. 3. 2013), k čemuž v tomto případě došlo při prvním přidělení věci. Jak navíc uvedl Ústavní soud v právní větě publikovaného usnesení sp. zn. II. ÚS 1576/15 (U 9/78 SbNU 647), "skutečnost, že složení senátu projednávajícího dovolání, resp. spisovou značku, pod kterou je dovolání projednáváno, není dovolatelům poskytována automaticky, svědčí o nevlídném přístupu Nejvyššího soudu k dovolatelům. Protiústavní intenzity by však mohla tato skutečnost dosáhnout teprve tehdy, pokud by v jejím důsledku stěžovatel nebyl ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu seznámen se složením rozhodujícího senátu a současně by tvrdil, že pokud by tuto informaci k dispozici včas měl, uplatnil by relevantní námitku podjatosti." Nic takového však stěžovatel nyní netvrdí.
13. K námitce odlišného obsazení senátu Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že senát Nejvyššího soudu č. 21, který předmětnou věc rozhodoval, byl obsazen dle zveřejněného Rozvrhu práce (dostupného na oficiálních stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). Stěžovatelem využitý zdroj, oficiální stránky Ministerstva spravedlnosti (konkrétně aplikace infoSoud), není směrodatný ani jakkoliv závazný. Na tuto skutečnost ostatně stránka sama upozorňuje. K tvrzenému porušení práv garantovaných Listinou tedy nedošlo.
14. Obdobný závěr platí také pro namítané porušení legitimního očekávání stěžovatele ohledně momentu vydání rozhodnutí Nejvyšším soudem. Pokud totiž nyní projednávaná ústavní stížnost brojí proti vydanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, je tím vymezen předmět řízení a nedává proto valný smysl vyjadřovat se k okolnostem, které jeho vydání předcházely. To by totiž mohlo mít skutečnou relevanci v případě jiného typu ústavní stížnosti, tzn. zásahové či nečinnostní. Ani v tomto ohledu proto postupu Nejvyššího soudu není z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout.
15. V otázce náhrady nákladů řízení odkazuje Ústavní soud na svoji dosavadní ustálenou judikaturu, kdy tato otázka může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález Ústavní soudu sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012), k čemuž však zjevně nedošlo. Stěžovatelova námitka tedy není ani v této části opodstatněná.
16. Z důvodu výše uvedených proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že základní práva, jejichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla.
17. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu