ECLI:CZ:US:2019:2.US.1607.19.1
sp. zn. II. ÚS 1607/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele VERMONT Properties s.r.o., IČ: 242 91 277, se sídlem Pohořelec 114/22, Praha 1, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019 č. j. 33 Cdo 1570/2018-197 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017 č. j. 58 Co 268/2017-159 ze dne 27. 2. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na ochranu vlastnictví podle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítá též porušení svého práva na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2016 č. j. 20 C 37/2014-118 bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit Albertu Pancovi částku ve výši 1.177.500 Kč se 7,5 % úrokem z prodlení ročně od 21. 11. 2012 do zaplacení, dále Ing. Jiřímu Potočkovi částku ve výši 588.750 Kč se 7,5 % úrokem z prodlení ročně od 21. 11. 2012 do zaplacení a Ing. Julietě Pancové částku ve výši 588.750 Kč se 7,5 % úrokem z prodlení ročně od 21. 11. 2012 do zaplacení. Soud prvního stupně tak plně vyhověl žalobě, kterou žalobci (dále jen "vedlejší účastníci") požadovali po stěžovateli jako žalovaném zaplacení poloviny částky uhrazené na dani z převodu nemovitostí, a to na základě ujednání kupní smlouvy, kterou mezi sebou dne 13. 6. 2012 uzavřeli a které stanovilo, že daň z převodu nemovitostí bude stranami uhrazena rovným dílem. Stěžovatel svou obranu založil na tom, že se k úhradě daně z převodu nemovitostí jeho právní předchůdce zavázal omylem, že totiž došlo ke změně obsahu smlouvy, na níž byl s vedlejšími účastníky dohodnut, a že si toho jeho právní zástupce ani on nevšimli. Obvodní soud pro Prahu 1 však dospěl k závěru, že nelze na ujednání obsažené v článku VII předmětné kupní smlouvy, uzavřené dne 13. 6. 2012, pohlížet jako na ujednání absolutně neplatné, když podle soudní praxe nelze neplatnost právního úkonu dovozovat jen ze způsobu a okolností, za nichž je právní úkon uzavřen. Nakonec odvolací soud posoudil, že se nejedná ani o neplatnost z důvodu omylu resp., že se žalovaná nemůže omylu dovolat, protože se nejedná o omyl omluvitelný. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání. Argument stěžovatele, podle něhož má být právní otázka posouzena dovolacím soudem jinak, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o.s.ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla posouzena opětovně ale jinak
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že nedoručil stěžovateli vyjádření vedlejších účastníků, přesto jim však přiznal náklady řízení za toto podání, přičemž odůvodnění výpočtu nákladů řízení pak přesahuje obsah odůvodnění přípustnosti dovolání ve věci samé, a to v rozsahu 25 % textu. Nad to se Nejvyšší soud podle stěžovatele nedostatečně vypořádal s jeho dovolacími důvody, a to zejména se stěžovatelem namítanému rozporu mezi vůlí a projevem vůle stěžovatele.
4. K samotnému rozhodnutí ve věci Městským soudem v Praze stěžovatel uvádí, že nebylo pochyb o tom, že účastníci právního vztahu všechno ponechali na svých právních zástupcích a jeden z těchto zástupců ve smlouvě bez předchozí dohody změnil ustanovení čl. VII ohledně placení daně z převodu nemovitostí a druhý tuto změnu ve smlouvě přehlédl. Stěžovatel považuje za nespravedlivé, aby byl takto "nachytán cestou administrativního podvodu". Domnívá se, že ústavní zásada, že vlastnictví zavazuje, zavazuje vlastníky mimo jiné i k čestnému, slušnému jednání, kterýžto závazek jejich chování nenaplnilo. Jednání prodávajících, tedy vedlejších účastníků, ve sporu na úkor stěžovatele nelze podle něj označit za slušné ani čestné jednání.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu a ochranu vlastnictví.
9. Ústavní soud se nemůže ztotožnit se stěžovatelovým názorem, dle nějž by snad z obsahu ústavní zásady, že vlastnictví zavazuje, měla vyplynout před Ústavním soudem vynutitelná povinnost účastníků soukromoprávních smluv jednat čestně a slušně. Takovéto široké pojetí neobstojí. Ostatně i posouzení, zda účastníci svým jednáním porušili dobré mravy, je zpravidla součástí posouzení podústavního práva, které tento institut zavádí a dává možnost soudům jej v odůvodněných případech využít.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy řádně posoudily námitky stěžovatele a odůvodnily, proč jim nedaly zapravdu. Ústavnímu soudu nepřísluší do jejich závěrů zasahovat, neboť spočívají v posouzení podústavního práva. Ani Nejvyšší soud nepochybil tak, že by jeho postup měl ústavně relevantní dopady do práva stěžovatele na soudní ochranu. Jeho rozhodnutí je sice kuse, ale srozumitelně vysvětleno. Ve vyjádření vedlejších účastníků nebyly obsaženy překvapivé argumenty, na nichž by Nejvyšší soud postavil své rozhodnutí. Právo stěžovatele na soudní ochranu tedy nebylo ani v tom směru porušeno ústavně relevantním způsobem.
11. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu