ECLI:CZ:US:2019:2.US.1660.18.1
sp. zn. II. ÚS 1660/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, se sídlem Pasteurova 3544/1, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem Vaníčkova 1070/29, Ústí nad Labem, proti výroku I. písm. b) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2018 č. j. 12 Co 233/2017-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a)], se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I. písm. b) v záhlaví označeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") zamítl rozsudkem ze dne 7. 3. 2017 č. j. 9 C 407/2014-137 žalobu správkyně konkurzní podstaty úpadce Milana Dvořáka na určení, že úpadce je vlastníkem žalobou dotčených nemovitostí, a to z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva úpadce k nemovitostem na straně žalobkyně. Žalobou se proto věcně nezabýval, ani neprováděl dokazování. Stěžovatelce jako úspěšnému účastníku řízení přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 239 289,60 Kč; při určení tarifní hodnoty právního zastoupení vycházel z §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 31. 1. 2018 č. j. 12 Co 233/2017-165 zamítnutí žaloby nalézacím soudem potvrdil, nákladový výrok prvoinstančního rozhodnutí nicméně snížil na částku 16 456 Kč. V odůvodnění uvedl, že podle judikatury Ústavního soudu je při určení nákladů řízení třeba posuzovat nejen otázku účelnosti vynaložených nákladů řízení, ale také jejich přiměřenost ve vztahu ke všem jedinečným okolnostem případu. V posuzované věci nebyla vůbec posuzována hodnota sporných nemovitostí, neboť žaloba byla zamítnuta pro nepřípustnost z důvodu absence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva. Za této procesní situace bylo proto při určení výše náhrady nákladů řízení třeba vycházet z fixní tarifní hodnoty právního zastoupení dle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, a nikoli z §8 odst. 1 advokátního tarifu.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud aplikoval své moderační právo dle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aniž by na to účastníky řízení předem upozornil, jeho rozhodnutí stran nákladů řízení je proto překvapivé. Odvolací soud podle stěžovatelky dále postupoval v rozporu s ustálenou praxí, neboť tarifní hodnotu právního zastoupení v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem je třeba určit primárně dle §8 odst. 1, nikoli dle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. V důsledku aplikace nesprávného ustanovení se výše tarifní hodnoty snížila z částky 12 100 000 Kč na částku 50 000 Kč. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ve věci nebyla významná otázka hodnoty sporných nemovitostí. V řízení nešlo o teoretickou procesněprávní otázku, ale o to, zda stěžovatelka bude i nadále vlastníkem nemovité věci. Odpovědnost advokáta je úměrná hodnotě předmětu řízení, tj. v posuzované věci nemovitosti v hodnotě přibližně 12,5 milionů Kč. O hodnotě nemovitosti svědčí nejen znalecký posudek předložený v řízení, ale i následný prodej předmětné nemovité věci.
4. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí jsou účastníkům známy, Ústavní soud proto pokládá podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Problematikou přiznávání náhrady nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014 či sp. zn. III. ÚS 900/16 ze dne 7. 6. 2016).
8. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Při posouzení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu tzv. podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takový deficit však napadené rozhodnutí nevykazuje.
9. Ústavní soud předně konstatuje, že v rozporu s tvrzením stěžovatelky nebylo v řízení odvolacím soudem aplikováno moderační právo dle §150 o. s. ř. Ve svém posouzení se proto zdejší soud zaměřil na druhou z uplatněných námitek, a to že při určení výše náhrady nákladů neměl být použit postup dle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, nýbrž měl být aplikován §8 odst. 1 advokátního tarifu. Ústavní soud se ve své judikatuře nyní posuzovanou problematikou již několikrát zabýval a dovodil, že §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu je ustanovením speciálním k §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, přičemž jeho text počítá s aplikací ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (jež vytrženo z kontextu stále hovoří pouze o neocenitelné věci, resp. neocenitelném plnění) i ve vztahu k věcem ocenitelným - např. ve vztahu k nemovitostem, které jsou v tomto ustanovení explicitně zmíněny. Postup, kdy obecné soudy upustí od zjištění hodnoty předmětu řízení z důvodu nepoměrných obtíží s tím spojených, je zásadně přípustný (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 83/14, II. ÚS 2084/14, II. ÚS 2639/14, III. ÚS 2383/15, III. ÚS 2563/15 a III. ÚS 3815/16 a naposledy též nález sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. 10. 2017).
10. V návaznosti na citovanou judikaturu Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017 vyslovil (aniž by jakkoli rozporoval obecnou přijatelnost postupu dle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu), že "pojem ‚nepoměrné' obtíže implicitně předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má". Obecné soudy nemají být zatěžovány zbytečnými spory o výši nákladů řízení, existují však případy, kdy význam zjištění skutečné ceny nemovitosti převáží nad úsilím vynaloženým na zjištění této hodnoty. V případě posuzovaném Ústavním soudem v citovaném nálezu byla náhrada nákladů řízení přiznána úspěšnému účastníkovi po provedeném kompletním řízení ve věci samé, úspěšný účastník řízení od počátku uplatňoval nárok na náhradu nákladů řízení a doložil za tím účelem odhad ceny nemovitosti vypracovaný realitní kanceláří, přičemž druhá strana sporu předložený odhad ceny nerozporovala. Ústavní soud proto uzavřel, že obecné soudy měly dostatek prostoru k posouzení skutečné ceny nemovitosti, nebyl proto důvod k aplikaci fixní tarifní hodnoty. Úsilí vynaložené na zjištění skutečné ceny nemovitosti nebylo nepřiměřené významu tohoto zjištění pro průběh sporu. Rozdíl mezi reálně přiznanými náklady a požadovanou částkou byl nadto v daném sporu velmi významný, neboť činil 958 310 Kč.
11. V posuzované věci nicméně žádné dokazování, během kterého by obecné soudy mohly provést důkaz k vyčíslení skutečné hodnoty nemovitosti, neproběhlo. Stěžovatelka sice předložila znalecký posudek, bez jeho předložení protistraně a řádného provedení z něj však nebylo možné vycházet. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že provedení znaleckého posudku by neúměrně prodlužovalo řízení a vedlo v zásadě k svébytnému řízení pouze s cílem vyčíslení nákladů řízení, když důvodem zamítnutí byla pouze právní otázka existence naléhavého právního zájmu, nelze jeho postup považovat za svévolný, ani protiústavní.
12. Nad rámec uvedeného je třeba stěžovatelce přisvědčit v tom, že, jak Ústavní soud již několikrát upozorňoval (viz již citované nálezy sp. zn. I. ÚS 269/16 a sp. zn. IV. ÚS 2688/15), současná právní úprava určování tarifní hodnoty právního zastoupení v případě žalob na určení vlastnictví nemovitosti obsahuje v sobě silný prvek nahodilosti, neboť výše nákladů řízení se diametrálně liší v závislosti na tom, zda měl soud možnost provést ověřitelný údaj o ceně sporných nemovitostí. Takový stav je nutno hodnotit jako neuspokojivý, neboť v podstatě znemožňuje účastníkům soudního sporu předem odhadnout výši nákladů řízení, kterýžto údaj je nezbytný pro kvalifikované rozhodnutí účastníka, zda soudní spor podstoupí či nikoliv. Odpovědnost za nápravu tohoto stavu nicméně leží na zákonodárci, resp. na Ministerstvu spravedlnosti.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu