ECLI:CZ:US:2019:2.US.1751.19.1
sp. zn. II. ÚS 1751/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. N., zastoupené Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem Krkoškova 748/28, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 7. 2017 č. j. 23 C 94/2013-530, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 9. 2018 č. j. 23 C 94/2013-536, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018 č. j. 13 Co 476/2017-510, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2018 sp. zn. 13 Co 476/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 č. j. 22 Cdo 105/2019-581, a o návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, ve spojení s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelka s ústavní stížností spojila též návrh na odklad vykonatelnosti všech tří napadených rozhodnutí obecných soudů v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Svůj návrh odůvodnila hrozbou bezprostřední újmy v podobě nutnosti plnit finanční závazky stanovené rozhodnutím soudů, jejichž ústavnost je zpochybňována. Z týchž důvodů žádala o přednostní projednání věci pro případ, že by nebylo rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o vypořádání společného jmění manželů - stěžovatelky a M. N. (dále jen "žalobce").
3. Obvodní soud pro Prahu 4 shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že z věcí, které měli stěžovatelka a žalobce ve společném jmění, připadají do vlastnictví a majetku stěžovatelky nemovitosti nacházející se v katastrálním území Kunratice, zaměstnanecké podílové listy společnosti X, odkupné z pojistné smlouvy Kapitálového životního pojištění a do majetku žalobce vklad na osobním účtu vedeném u České spořitelny, a. s. (výrok I.). Ve výroku II. rozsudku soud přikázal stěžovatelce k úhradě dluh z úvěrové smlouvy vedené u Raiffeisenbank, a. s. Ve výroku III. rozsudku uložil soud stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 2 800 937,- Kč, a to ve stanovených půlročních splátkách. Soud prvního konstatoval, že ve věci neshledal splnění podmínek pro dispartitní vypořádání společného jmění manželů. Žalobce se podílel na péči o děti i domácnost a zajišťoval trávení volného času rodiny, i když v menší míře, než stěžovatelka, a to i z důvodu časově náročného povolání ředitele školy. Nemovitosti soud přikázal do vlastnictví stěžovatelky s přihlédnutím k dohodě účastníků.
4. Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že částka na úplné vypořádání podílů činí 2 738 521,70 Kč. Ve věci neshledal důvod pro uplatnění dispartitního vypořádání společného jmění manželů. Tím by mohlo být podle soudu zejména zvýšené úsilí jednoho z manželů, které zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty. Jestliže jednomu z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a o společný majetek (vše v mezích jeho možností), byl by odklon od zásady rovnosti podílů na společném jmění manželů naprosto výjimečný a musel by být odůvodněn mimořádnými okolnostmi daného případu (taková situace podle soudu nenastala). Soud dále poukázal na zjištěný skutkový stav, kdy bylo prokázáno, že žalobce je učitelem, resp. později ředitelem školy a pracuje tedy v časově náročnější řídící a organizační funkci. Není jeho vinou, že měl nižší příjem než stěžovatelka. O děti se žalobce staral, jezdil s nimi například i na letní tábory.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění rozhodnutí se vypořádal s námitkami stěžovatelky, podle níž měla být při rozhodování soudů uplatněna dispartita podílů z důvodu tzv. zásluhovosti, se zohledněním potřeb nezletilých dětí. Své závěry podepřel relevantní judikaturou a uvedl zejména to, že v rámci rodinných vztahů funguje určité jedinečné rozdělení tzv. sociálních rolí, které odráží uspořádání vztahů manželů jak mezi sebou, tak i ve vztahu k jejich dětem. Není neobvyklé, že v řadě případů lze přičíst vyšší rozsah péče o domácnost, případně i o děti, jednomu z rodičů, aniž by však bylo možné druhému rodiči vytknout nedostatečnou péči o domácnost, rodinu a její členy. Smyslem vypořádání společného jmění manželů pak není postihovat takové rozdělení rolí formou dispartity podílů, nejde-li o případy vybočující z běžných fungujících modelů manželství a péče jednotlivých členů o rodinu. V řešeném případě nejsou podle soudu dány výjimečné okolnosti (zásluhy žalované), které by mohly mít za následek odklon od zásady rovných podílů manželů. Dovolací soud se dále vyjádřil též k tvrzení stěžovatelky, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné a překvapivé, jakož i k námitce stran neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů; pochybení soudu neshledal.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů, které v řízení nepřistoupily k dispartitnímu vypořádání společného jmění manželů, přestože tento postup byl odůvodněný a jako jediný "spravedlivý". Obecné soudy podle stěžovatelky vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neprovedly řadu navrhovaných důkazů a jejich rozhodnutí označuje za překvapivá. Dále poukazuje na to, že odvolací soud dospěl k odlišnému závěru ohledně nemožnosti zahrnutí půjček stěžovatelky do vypořádání společného jmění manželů; na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že stěžovatelka nedodržela tříletou prekluzivní lhůtu k jejich uplatnění.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
9. Obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyjádřily ke všem námitkám, které stěžovatelka nyní uplatňuje v ústavní stížnosti. Odkázat lze přitom zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v odůvodnění usnesení velmi podrobně rozvedl podmínky pro disparitní vypořádání společného jmění manželů. Ústavní soud k uvedenému pouze dodává, že Nejvyšší soud (stejně jako Ústavní soud) není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů. Jestliže tedy stěžovatelka podává vlastní náhled na skutkový děj daného případu a jeho okolnosti, nelze k těmto jejím tvrzením přihlížet.
10. Ústavní soud dále k námitkám stěžovatelky uvádí, že za porušení právní jistoty a legitimního očekávání nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna. Úkolem Ústavního soudu není ani hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. V nyní posuzované věci obecné soudy provedly dostatečně rozsáhlé dokazování, přičemž zejména soud prvního stupně podrobně rozvedl, jaké důkazy neprovedl a z jakého důvodu. Obecné soudy se nedopustily stěžovatelkou vytýkaných pochybení.
11. Obdobně se Ústavní soud vyjadřuje i k problematice nepředvídatelnosti, resp. překvapivosti rozhodnutí. Ustanovení §118 odst. 2 a §118a o. s. ř. nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci ještě předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran. Povinnost soudce poučovat účastníka řízení je odvislá od vývoje projednávaného případu a řídí se především jeho úvahou, která se váže ke skutkovým zjištěním nezbytným k právnímu posouzení věci. Výhrady stěžovatelky stran údajně pro ni překvapivého právního názoru odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně (pouhým porovnáním rozhodnutí soudu prvé a druhé instance), ale kontextuálně, tj. v souvislosti se vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm vyšlo najevo (k tomu srov. například usnesení sp. zn. I. ÚS 2147/17 ze dne 14. 5. 2019).
12. S přihlédnutím k výše uvedenému nelze než uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně dostály všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jejich rozhodnutí kladeny. Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. K tomu však není Ústavní soud povolán.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 7. 2017 č. j. 23 C 94/2013-530, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 9. 2018 č. j. 23 C 94/2013-536, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018 č. j. 13 Co 476/2017-510, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2018 sp. zn. 13 Co 476/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 č. j. 22 Cdo 105/2019-581, Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti. Žádostí o přednostní projednání věci se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl mimo pořadí a bez prodlení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu