ECLI:CZ:US:2019:2.US.1768.18.1
sp. zn. II. ÚS 1768/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele N. V. T., právně zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017 č. j. 12 To 9/2017-6926 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018 č. j. 11 Tdo 56/2018-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2016 sp. zn. 3 T 4/2016 byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu propadnutí věci, a to finanční hotovosti 6 810 €, a k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. 12 To 9/2017 podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve vztahu k němu ve výroku o vině i trestu a nově rozhodl tak, že jej uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, a trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které opíral o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
3. Na uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel podílet jako člen organizované skupiny obchodující s drogou metamfetamin (pervitin), který jinak působil v prodejně jako skladník. Spolu s několika spoluobviněnými jednali se zájemci, prodávali jim metamfetamin a přijímali finanční hotovost, popřípadě též přiváželi metamfetamin na místo prodeje a předávali kupujícím. V uvedeném období takto nejméně ve 41 případech metamfetamin prodali.
4. Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatele porušeno tím, že mu byl uložen trest vyhoštění na dobu 5 let, ačkoli v jeho případě Vrchní soud v Praze přezkoumatelným způsobem uložení trestu vyhoštění neodůvodnil, a to jak co do splnění podmínek pro jeho uložení, tak i pro stanovení jeho délky. Nijak se rovněž nevypořádal s otázkou, zda není splněna některá z podmínek, které neumožnují uložení tohoto trestu podle ustanovení §80 odst. 3 tr. zákoníku. Stejně jako v dovolání i v této ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutková věta ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu a zejména ve vztahu k jeho osobě nenaplňuje zákonný znak "členství v organizované skupině". Skutková věta jednání stěžovatele totiž popisuje natolik všeobecně, že neumožňuje správné a přezkoumatelné hmotněprávní posouzení.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Jak bylo již mnohokrát konstatováno, procesní postupy v soudním řízení trestním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014]. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě znovu uvádí námitky, které uplatnil již v dovolání. S těmito námitkami se však dovolací soud adekvátním způsobem vypořádal, což ovšem stěžovatel nereflektuje a totožnou argumentaci opakuje i v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu totiž vyplývá, jak se s námitkami stěžovatele, zejména ohledně uloženého trestu vyhoštění, vypořádal, přičemž jeho závěry v tomto smyslu nelze považovat za excesivní a ústavně nekonformní, a to i v kontextu judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje. Pokud jsou z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu dobře seznatelné důvody, které jej vedly k odmítnutí dovolání pro jeho zjevnou neopodstatněnost, postačí, tak jako v jiných podobných případech, na odůvodnění tohoto usnesení v podrobnostech odkázat.
9. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.
10. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu