ECLI:CZ:US:2019:2.US.1794.19.1
sp. zn. II. ÚS 1794/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem Poděbradova 2995/17, Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, č. j. 5 Tdo 1031/2018-63, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2018, č. j. 8 To 60/2017-1733, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 10. 2016, č. j. 9 T 38/2014-1656, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným pokračujícím přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ustanovení §270 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento přečin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jeho výkon mu byl podle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců. Podle ustanovení §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovateli uložen též trest propadnutí věci, a to notebooku specifikovaného ve výroku o tomto trestu. Podle ustanovení §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl stěžovatel podle ustanovení §226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek, který byl kvalifikován jako pokračující zločin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ustanovení §270 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku.
4. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozhodl o odvolání stěžovatele a státního zástupce v záhlaví označeným rozsudkem tak, že podle ustanovení §258 odst. 1 písm. a), b) a d) trestního řádu zrušil napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl a uznal stěžovatele vinným pokračujícím přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ustanovení §270 odst. 1, kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku odvolacího soudu. Za tento trestný čin byl stěžovatel nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon mu byl podle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Podle ustanovení §229 odst. 1 trestního řádu byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem rozhodl odvolací soud tak, že podle ustanovení §259 odst. 1 trestního řádu vrátil věc okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to ohledně celé zprošťující části napadeného rozsudku a dále ohledně skutku ze dne 3. 4. 2012.
5. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
6. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila shora uváděné základní práva a ústavní principy. Na podporu svých tvrzení předkládá stěžovatel obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Obecným soudům vytýká, že napadená rozhodnutí zatížily libovůlí, již stěžovatel spatřuje zejména v tom, že "ačkoliv výpověď svědka K. expressis verbis [stěžovatele] neusvědčuje, byla soudy vnímána jakožto usvědčující důkaz, aniž by pochybnostmi nevyvolávajícím způsobem vysvětlily své úvahy o tom, z jakého důvodu považují výpověď svědka K. za věrohodnou a to zejména za situace, kdy jiným důkazem (přímým, či nepřímým) přímo, či nepřímo, usvědčujícím důkazem, nedisponují." Stěžovatel dále odkazuje (toliko v obecné rovině) na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkající se ústavních požadavků na dokazování v trestním řízení, zásady in dubio pro reo a zásady presumpce neviny. Namítá, že obecné soudy "založily svou argumentaci na jediném usvědčujícím důkazu, kterým je výpověď svědka, kterou s ohledem na další provedené důkazy nelze v žádném případně považovat za věrohodnou či věrohodnější než výpověď [stěžovatele]."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
9. K tomu je vhodné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
10. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
11. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
12. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, představuje pouze opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se ovšem s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů. To ovšem konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě projednávané věci.
13. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, již odvolací soud v rozsudku uvedl, že "obhajoba [stěžovatele] byla vyvrácena více důkazy, rozhodujícím z hlediska identifikace totožnosti pachatele je však již zmiňovaná výpověď svědka J. K. před odvolacím soudem" (srov. bod 41 rozsudku krajského soudu). Krajský soud vyhodnotil svědeckou výpověď J. K., nevlastního syna stěžovatele, jako spontánní a přesvědčivou, kategoricky se vymezující vůči tomu, že by předmětné filmy stahoval sám tento svědek. Na tomto závěru nehodlá zdejší soud s ohledem na shora vymezená obecná východiska ústavního přezkumu cokoliv zpochybňovat. Nad rámec stěžovatelem podaného dovolání se k dokazování v nyní projednávané věci vyslovil též Nejvyšší soud (srov. bod 20 usnesení Nejvyššího soudu), přičemž na něm neshledal jakýkoliv nedostatek. Stěžovateli navíc nelze přisvědčit ani v tom, že by o jeho vině bylo rozhodováno toliko na základě jednoho důkazu. Jak totiž vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, závěry obecných soudů o vině stěžovatele se zde opírají o řetězec nepřímých důkazů, které spolu vzájemně souvisejí (tj. znalecký posudek Ing. J. Janka, svědecké výpovědi V. P. a D. N.). Krajský soud rovněž odmítl názor obhajoby, že mohlo dojít ke zneužití IP adresy stěžovatele (srov. bod 48 rozsudku krajského soudu).
14. Ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu připomíná zdejší soud svůj předchozí názor, uvedený v nálezu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004, podle kterého nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné, jenž však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu za prima facie naplněný. Povinností Nejvyššího soudu je pouze řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, odst. 23), což Nejvyšší soud v projednávaném případě učinil. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelem uplatněný dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] se týká pouze nesprávného hmotněprávního posouzení, přičemž stěžovatel v dovolání, obdobně jako v ústavní stížnosti, prezentoval především námitky skutkového a procesního charakteru, s těmito dovolacími námitkami stěžovatele se přesto vypořádal (byť jen formou odkazu na rozhodnutí okresního a krajského soudu - srov. bod 20 usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud se též vypořádal s námitkami (tvrzeně) nesprávného hmotněprávního posouzení, tj. s námitkami zpochybňujícími, že by v daném případě šlo o sdělování chráněných děl veřejnosti a že byl naplněn znak spočívající v "nikoliv nepatrné" intenzitě zásahu do autorských práv (srov. bod 24 usnesení Nejvyššího soudu). V postupu Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud neshledal žádná pochybení, která by mohla svědčit o jeho protiústavnosti.
15. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu