ECLI:CZ:US:2019:2.US.1805.19.1
sp. zn. II. ÚS 1805/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Luksové, zastoupené JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou se sídlem kpt. Jaroše 510, Kadaň, proti výroku I. a II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2019, č. j. 95 Co 18/2019-71, ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. 4. 2019, sp. zn. 95 Co 18/2019, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka současně požádala, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl takto:
"I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném nákladovém výroku II. mění potud, že žalobce je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 25 570,93 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení; jinak se v tomto výroku potvrzuje. [...] II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení."
3. Krajský soud tak reagoval na rozsudek Okresního soudu v Chomutově, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal proti stěžovatelce určení, že je vlastníkem ideálního podílu na pozemcích v tomto rozsudku definovaných (výrok I). Výrokem II pak okresní soud žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 70 873 Kč. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu ve (velmi podrobném) usnesení dovodil, že v dané věci nelze náhradu nákladů řízení určit z hodnoty pozemků a pro jejich zvláštní vlastnosti je třeba použít podpůrného kritéria podle ustanovení §9 odst. 4 advokátního tarifu.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
7. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto postačuje připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a takovýto výrok ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené rozhodnutí - resp. jeho relevantní výroky - nemá.
8. Podstatou ústavní stížnosti je - alespoň podle stěžovatelky - nesprávná aplikace podpůrného kritéria podle §9 odst. 4 advokátního tarifu používaného tehdy, nelze-li pro účely zjištění tarifní hodnoty použít cenu věci, jíž se spor týkal. Krajský soud nicméně podle Ústavního soudu zcela akceptovatelným způsobem vysvětlil, proč podle jeho názoru nešlo sporné pozemky jednoduše ocenit, respektive ideálně rozdělit. Nedá se tak slovy nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017, na nějž stěžovatelka odkazuje, jednoduše říci, že by krajský soud na určení ceny rezignoval.
9. Soud své rozhodnutí rovněž nepostavil na kategorickém závěru, že by nebylo možno v tomto typu sporů vycházet pro účely stanovení ceny pozemků ze stanoviska realitní kanceláře. Pouze se proti stěžovatelkou předloženému stanovisku realitní kanceláře vymezil pro jeho nesprávnost, když mimo jiné zdůraznil, že stanovisko realitní kanceláře nezohledňuje - zjednodušeně řečeno - stávající faktická i právní omezení v současné době na pozemcích váznoucí, která rovněž zabraňují jejich ideálnímu rozdělení. Pozastavuje-li se stěžovatelka nad tím, že při výkladu zvolenému soudem by bylo nutno vycházet například z toho, že hodnota ceny pozemku, jehož přikázání do svého vlastnictví se domáhá vlastník stavby na něm stojící, by byla v podstatě nulová, a to právě z důvodu stavby na něm se nacházející (srovnej 6. odst. bodu III ústavní stížnosti), pak hodnota takto zastavěného pozemku jistě není nulová pro vlastníka takové stavby, ale je na druhou stranu značně snížena pro většinu třetích osob, které by takový pozemek chtěly užívat. Pokud nadto krajský soud (zejména v odst. 11 usnesení) v rámci obecného výkladu k určení tarifní hodnoty odkazuje zejména na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu, nečiní tak proto, že by tam uvedené závěry přímo dopadaly na právě projednávanou věc, ovšem obecná kritéria tam uvedená musí být zohledněna i nyní. Krajský soud ve svém rozhodnutí také řádně vysvětlil, proč by podle jeho názoru ani případný znalec ve svém posudku nemohl cenu pozemku stanovit přesněji.
10. Pokud jde konečně o rozhodnutí krajského soudu, že žádný z účastníků nebyl v odvolacím řízení převážně úspěšný (soud totiž nepřisvědčil odvolání neúspěšného žalobce, že by stěžovatelce neměla být vůbec přiznána náhrada nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných a naopak náhrada nákladů řízení původně stěžovatelce nalézacím soudem přiznaná byla stěžovatelce - byť z jiných než žalobcem navrhovaných důvodů - snížena), pak tento závěr je za daných okolností logický a Ústavní soud jej z hlediska své role ochránce ústavnosti nemá žádný rozumný důvod zpochybňovat.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavněprávního pohledu akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu