ECLI:CZ:US:2019:2.US.1816.19.1
sp. zn. II. ÚS 1816/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. W., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem, se sídlem Zahradnická 74, Příbram III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019 č. j. 7 Tdo 1632/2018-33 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018 č. j. 13 To 259/2017-358, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017 č. j. 2 T 47/2016-253 byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví a přečinem výtržnictví. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 16 měsíců. Stěžovatel se uvedených přečinů dopustil tím, že v noci v baru před větším počtem hostů úmyslně fyzicky napadl poškozeného, do kterého nejprve strčil ramenem a poté ho bez varování udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zranění spočívající ve zlomenině nosních kůstek s posunem úlomků na levou stranu, které poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne.
3. Poprvé ve věci rozhodl odvolací Krajský soud v Praze tak, že usnesením ze dne 30. 3. 2017 č. j. 13 To 130/2017-231, zrušil k odvolání stěžovatele první odsuzující rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 1. 2017 č. j. 2 T 47/2016-206 v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně. Po zrušení uvedeného rozsudku krajským soudem byl stěžovatel opět stejně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017 č. j. 2 T 47/2016-253. Podruhé ve věci rozhodl odvolací Krajský soud v Praze z podnětu odvolání stěžovatele tak, že rozsudkem ze dne 8. 8. 2017 č. j. 13 To 259/2017-276 zrušil opět stejně odsuzující rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017 č. j. 2 T 47/2016-253 v celém rozsahu, nově ale již sám rozhodl ve věci tak, že uznal obviněného vinným pouze přečinem výtržnictví a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017 č. j. 13 To 259/2017-276 byl ale k dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018 sp. zn. 7 Tdo 12/2018 a odvolacímu soudu bylo přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud takto rozhodl, když přisvědčil námitkám nejvyššího státního zástupce, že odvolací soud se sice ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu uvedenými ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, které také převzal do výroku o vině, dále jako správný zhodnotil také závěr okresního soudu týkající se vzniklého následku, a to včetně omezení poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne. Nesprávně ale dospěl k závěru, a to s ohledem na potíže, které poškozený měl, že nebyl po dobu delší jednoho týdne podstatně omezen v obvyklém způsobu života, že tedy stěžovatel nenaplnil také znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví. Po zrušení výše uvedeného rozsudku nově ve věci rozhodl odvolací Krajský soud v Praze tak, že usnesením ze dne 28. 8. 2018 č. j. 13 To 259/2017-358 odvolání obviněného proti výroku o vině i trestu rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017 č. j. 2 T 47/2016-253 jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že došlo ze strany soudů k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku z pohledu nesprávného právního posouzení pojmového znaku ublížení na zdraví a naopak nedošlo k náležitému objektivnímu právnímu posouzení, jež se nepochybně odvíjí od náležitého a úplného objasnění skutkového stavu věci. Soudy podle stěžovatele nerespektovaly zákonnou povinnost opatřit důkazy v souladu s požadavky §2 odst. 5 trestního řádu. Ani hodnocení důkazů, které byly v průběhu trestního řízení provedeny, neodpovídá zásadě upravené v §2 odst. 6 trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že vznikly pochybnosti o zdravotním stavu poškozeného, přičemž obecné soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku. Dále poukazuje na to, že je bezúhonným občanem a stále trvá důvod odebrání jeho zbrojního průkazu, jenž byl jedním z předpokladů jeho zaměstnání, pročež trpí i jeho rodina. Dále polemizuje se znaleckým posudkem znalce Petra Hrubého a vyjadřuje své přesvědčení o nevěrohodnosti výpovědi poškozeného a popisuje jeho předúrazový stav. Uzavírá, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel se domnívá, že existují rozumné pochybnosti o jeho vině, a proto jsou napadená rozhodnutí i v rozporu se zásadou presumpce neviny.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy řádně posoudily námitky stěžovatele a odůvodnily, proč jim nedaly zapravdu. Ústavnímu soudu nepřísluší do jejich závěrů zasahovat, neboť spočívají v posouzení podústavního práva.
9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu