ECLI:CZ:US:2019:2.US.1886.19.1
sp. zn. II. ÚS 1886/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Antonína Cibulky a 2) Kateřiny Cibulkové, oba zastoupeni Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem Kaprova 42/14, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 11 Co 242/2018-98, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 dost. 1 písm. d) Ústavy České republiky ve spojení s §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se takto domáhají zrušení výše označeného rozhodnutí krajského soudu, neboť se domnívají, že jím byla porušena jejich práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává zejména následující.
3. Stěžovateli bylo přiznáno jednorázové odškodnění ve výši 800.000 Kč jako náhrada za ztížení společenského uplatnění po nemoci z povolání. Na základě pravomocného a vykonatelného platebního rozkazu byl oprávněným ing. Kolářem podán návrh na zahájení exekučního řízení pro vymožení přiznané částky ve výši 30.640 Kč. Po nezbytných procesních úkonech v exekučním řízení nařídil soudní exekutor provedení exekuce přikázáním jiné pohledávky stěžovatele, tzn. výše uvedeného odškodnění, kterou má stěžovatel proti poddlužníkovi, společnosti Kooperativa Pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group. Proti tomuto postupu se stěžovatel bránil podáním návrhu na částečné zastavení exekuce a návrhu na odklad exekuce. Těmto návrhům soudní exekutor nevyhověl. Okresní soud v Lounech následně nejdříve exekuci zastavil co do částky 367.908,82 Kč; po kasačním odvolacím rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud"), vázán jeho názorem, však návrh stěžovatele zamítl. V následném odvolacím řízení, iniciovaném stěžovateli, bylo toto rozhodnutí krajským soudem potvrzeno.
4. Podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti druhému odvolacímu rozhodnutí krajského soudu, týkajícího se částky 30.640 Kč s příslušenstvím, s argumentací, že v něm obsažený závěr o možném přikázání uvedeného odškodnění jako jiné peněžité pohledávky nemůže obstát s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3774/2013 ze dne 10. 4. 2014).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že není "čtvrtou instancí" obecných soudů, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti. Proto v případě, že obecné soudy postupují v souladu s Listinou, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1312/11 ze dne 13. 3. 2013).
6. Ústavní soud rovněž připomíná, že výklad podústavních právních předpisů a sjednocování judikatury civilních soudů přísluší primárně Nejvyššímu soudu (srov. §28 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), nikoliv Ústavnímu soudu. V kontextu své dosavadní judikatury se proto Ústavní soud cítí, odkazujíc na zásadu zdrženlivosti a na princip sebeomezení, být oprávněn posuzovat výklad těchto norem pouze tehdy, jestliže by jejich aplikace v konkrétním případě byla důsledkem interpretace, jež by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny a spočívajících např. v nerespektování jednoznačného znění kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3180/18 ze dne 2. 5. 2019). Ústavnímu soudu tedy nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako činí (zejména) Nejvyšší soud.
7. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí přitom Ústavní soud konstatuje, že na výkladu krajského soudu v tomto případě neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Podstata nyní rozhodované věci totiž spočívala zejména v interpretaci ustanovení §299 odst. 1 a §317 o. s. ř., kdy krajský soud zvažoval, zda podléhá exekuci též pohledávka spočívající v náhradě za ztížení společenského uplatnění, přičemž dospěl k závěru, že ano, jelikož zde není dána zákonná výluka a ani rozpor s dobrými mravy.
8. Tento závěr nehodlá Ústavní soud rozporovat, jelikož představuje výklad citovaných ustanovení podústavního práva, je dostatečně odůvodněn a neodporuje výslovné zákonné dikci. V této situaci proto zdejší soud plně respektuje svoji zdrženlivost a dříve zmíněný princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. Krajský soud se vypořádal rovněž s odkazy účastníků řízení na rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy zejména vyložil důvody, pro které považuje odkaz stěžovatelů na rozhodnutí ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3774/2013, za nepřípadný. Pokud se proto stěžovatelé na tento judikát odkazují i v nyní projednávané ústavní stížnosti, není důvod, aby Ústavní soud závěry krajského soudu v tomto směru učiněné jakkoliv revidoval.
9. Je vhodné také uvést, že při hodnocení stěžovateli tvrzených pochybení ze strany obecných soudů přihlíží Ústavní soud i k tomu, jakou intenzitou mohla tato eventuální pochybení zasáhnout do sféry stěžovatelů. Pokud se přitom jedná svojí podstatou o bagatelní spor, který zásadně nemá - s ohledem na jeho výši - schopnost představovat porušení základních práv a svobod, je primárně na straně stěžovatelů, aby v ústavní stížnosti vysvětlili, proč v daném případě dochází k zásadní újmě (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014). Na tuto argumentaci však stěžovatelé v ústavní stížnosti zcela rezignují.
10. K namítanému porušení čl. 28 Listiny Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost zcela postrádá jakoukoliv relevantní argumentaci vztahující se k uvedenému článku. Ústavní soud není sice zásadně vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhají (§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Ústavní stížnost proto nebyla ani v této části shledána opodstatněnou, jelikož ani Ústavní soud sám, nad rámec uplatněné argumentace, v tomto směru nezjistil žádný potenciální ústavněprávní deficit.
11. Z důvodů výše uvedených proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že základní práva, jejichž se stěžovatelé dovolávají, porušena nebyla. Podstata námitek stěžovatelů se totiž odehrává v oblasti nesouhlasu s výkladem podústavního práva, a to navíc ve věci, která svým významem spadá mezi tzv. bagatelní (proto také není ex lege přípustné dovolání). Pokud by za této procesní situace Ústavní soud na sebe atrahoval meritorní přezkum napadeného rozhodnutí, fakticky by se zhostil role další přezkumné instance v rámci systému obecných soudů, což mu však nepřísluší.
12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu