ECLI:CZ:US:2019:2.US.1919.19.1
sp. zn. II. ÚS 1919/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Západní 31, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018, č. j. 69 Co 401/2018 - 773, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 a právo na ochranu vlastnictví podle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 1, 2, 3 a 4 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud zamítl žádost stěžovatele na vrácení přeplatku z exekuce a bylo zastaveno řízení "o žádosti povinného ze dne 8. 5. 2018 na vrácení přeplatku z exekuce ve výši 26 665 Kč".
3. Městský soud v Praze napadené usnesení odůvodnil tak, že pověřený soudní exekutor podáním ze dne 7. 10. 2016 oznámil, že exekuce v projednávané věci byla ke dni 7. 10. 2016 skončena vymožením a zaniklo oprávnění soudního exekutora k vedení exekuce podle §51 písm. c exekučního řádu a že k tomuto dni zanikají účinky všech exekučních příkazů (§47 odst. 5 exekučního řádu). Vymožením je exekuce a exekuční řízení skončeno (§47 odst. 7 exekučního řádu). Tvrdí-li povinný po skončení exekuce (dne 8. 5. 2018), že na vymáhané pohledávce (s příslušenstvím) bylo vymoženo více, než odpovídá exekučnímu titulu, a že si exekutor ponechal takové plnění na úkor povinného, je na povinném, aby se domáhal takovéto tvrzené pohledávky vůči exekutorovi (např. i v samostatném nalézacím řízení). Smyslem a účelem oznámení o skončení exekuce je, že exekutor vymohl vymáhané plnění (včetně příslušenství) podle exekučního titulu. O žádosti stěžovatele nemohl soud prvního stupně v dané exekuční věci o žádosti povinného jednat a rozhodovat o ní pro nedostatek podmínek řízení.
4. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená mu Listinou, protože je přesvědčen, že v exekučním řízení byla na stěžovateli vymožena částka o 26.665 Kč vyšší, než činila pravomocně přisouzená pohledávka včetně veškerého příslušenství i nákladů oprávněného a odměny exekutorského úřadu exekuci provádějícího. Stěžovatel dále poukazuje na to, že pokud exekutor vymůže na povinném jakoukoliv částku bez právního důvodu, je povinen ji povinnému vrátit a pokud tak neučiní dobrovolně, měl by uvedené napravit právě soud v konkrétním exekučním řízení. Stěžovatel se domnívá, že došlo v exekučním řízení k nestandardním a zmatečným postupům. Vadně měl postupovat soud i tehdy, když přijal do úschovy částku od stěžovatele právě pro účel úhrady plnění ve prospěch oprávněného, přičemž tato platba tomuto nebyla vydána a za povinným tato byla dále exekutorem vymáhána spolu s dále přirostlým příslušenstvím. Stěžovatel má za to, že při spravedlivém procesu by k takovýmto excesům nemělo vůbec dojít a řízení by nemohlo nikdy trvat 9 let včetně mnohých neúčelně vynaložených nákladů.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Ústavní soud v jiném probíhajícím řízení posuzuje odmítnutí námitek stěžovatele jako povinného ze dne 5.12.2015 proti příkazu k náhradě nákladů exekuce ze dne 11.11. 2015, č.j. 165EX 01684/11-122 (vydaného soudním exekutorem Mgr. Janem Štichou, Exekutorský úřad Domažlice) v totožném exekučním řízení. Toto řízení je Ústavním soudem vedeno pod sp. zn. II. ÚS 4249/18. V tomto řízení bude posuzováno, zda stěžovatel své námitky ohledně odměny exekutora v procesně předvídané situaci podal včas. Pokud k tomu došlo, pak se stěžovatel domáhal svého nároku zákonem předvídanou formou.
9. V nyní posuzované věci však stěžovatel nárokuje v podstatě totéž, avšak formou, kterou zákon nepředvídá. Postup obecných soudů tedy nelze shledat jako ústavně problematický. Listina základních práv a svobod ve svém článku 36 sice zaručuje právo na soudní ochranu, avšak pouze tehdy, když se jí dotčená osoba domáhá stanoveným způsobem. Stěžovateli právní řád poskytuje možnost právní obrany proti příkazu k náhradě nákladů exekuce; zda této možnosti řádně využil, je předmětem zkoumání v jiném řízení před Ústavním soudem, které ještě probíhá.
10. Stěžovatel však při své další obraně proti témuž (nesouhlas s výší stanovené odměny exekutora) posuzované v tomto řízení před Ústavním soudem nepostupoval způsobem předvídaným exekučním řádem, proto zastavení řízení o jeho dalším návrhu v popsané věci není možno považovat za ústavně nepřijatelné. K námitkám stěžovatele na příliš dlouhé exekuční řízení a v něm vzniklé průtahy a zmatečné postupy je třeba jej odkázat na případné řízení o náhradě škody za nesprávný úřední postup, v tomto řízení je třeba nejprve vyčerpat všechny možnosti, které stěžovateli nabízí právní řád, než se obrátí s touto věcí na Ústavní soud.
11. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu