ECLI:CZ:US:2019:2.US.1930.18.1
sp. zn. II. ÚS 1930/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jiřího Šambergera a 2) Anny Šambergerové, obou zastoupených JUDr. Helenou Novákovou, advokátkou se sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2018 č. j. KSPL 56 INS 14083/2013-B-48, spojené s návrhem na zrušení části věty druhé ustanovení §203 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve slovech "proti němuž není odvolání přípustné", takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že bylo porušeno jejich základní právo spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Krajského soudu v Plzni. Stěžovatelé s ústavní stížností spojují též návrh na zrušení části věty druhé ustanovení §203 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), ve znění: "..... proti němuž není odvolání přípustné".
2. Z předložených podkladů se ohledně skutkových okolností případu podává, že stěžovatel byl společníkem a jednatelem obchodní společnosti Domažlická stavební spol. s r. o. (dále jen "úpadce"), a to od jejího založení v roce 1991 do 27. 3. 2013. Dne 20. 5. 2013 podali zaměstnanci na společnost insolvenční návrh z důvodu nevyplácení mezd. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2013 č. j. KSPL 56 INS 14083/2013-A-21 byl zjištěn její úpadek a usnesením téhož soudu ze dne 8. 11. 2013 č. j. KSPL 56 INS 14083/2013-B-8 byl na její majetek prohlášen konkurs.
3. Žalobou ze dne 18. 12. 2015 se insolvenční správkyně úpadce (Horizont ISPL, v. o. s.) proti stěžovatelům domáhala zaplacení částky 124 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, popřípadě titulu náhrady škody způsobené tím, že se jedná o finanční prostředky, které měli stěžovatelé zcizit z účtu úpadce v roce 2013. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 5. 4. 2017 č. j. 12 C 75/2016-195 byla žaloba zamítnuta a insolvenční správkyni byla uložena povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 123 254 Kč. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2017 č. j. 56 Co 224/2017-227 a insolvenční správkyni byla uložena povinnost nahradit stěžovatelům náklady odvolacího řízení ve výši 28 120 Kč. Stěžovatelé následně vůči insolvenční správkyni uplatnili pohledávku za majetkovou podstatou v celkové výši 151 374 Kč. Vzhledem k nečinnosti insolvenční správkyně podali stěžovatelé dne 26. 2. 2018 návrh na nařízení exekuce. Insolvenční soud usnesením ze dne 6. 4. 2018 č. j. KSPL 56 INS 14083/2013-B-48 v rámci dohlédací činnosti rozhodl podle §109 odst. 1 písm. c) ve spojení s §203 odst. 5 insolvenčního zákona, tak, že neurčuje lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky přiznané rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 5. 4. 2017 č. j. 12 C 75/2016-195 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2017 č. j. 56 Co 224/2017-227, ani nerozhoduje, která část majetkové podstaty může být použita k upokojení, když dosažený výtěžek zpeněžení majetkové podstaty dosud neumožňuje uspokojení této pohledávky.
4. Stěžovatelé po rekapitulaci průběhu řízení v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí obecného soudu tvrzením, že napadené rozhodnutí vykazuje znaky svévole, jelikož jeho rozhodnutí není nijak odůvodněno. Stěžovatelé dále tvrdí, že legitimně očekávali, že o jejich návrhu bude rozhodnuto meritorně, tj. bude nařízena exekuce, což se nestalo. Vzhledem k uvedenému postupu se stěžovatelé dostali do situace, kdy přes pravomocné a vykonatelné rozhodnutí není možné domoci se uspokojení jejich pohledávky, což je podle nich zcela nepřípustné tím spíše, když pohledávky za majetkovou podstatou mají být hrazeny kdykoliv po rozhodnutí o úpadku. Stěžovatelé v závěru dodávají, že ze strany insolvenčního soudu je jim uvedeným postupem upíráno právo na reálné nahrazení nákladů řízení a právo na právní pomoc staví pouze do pozice bezobsažné a nevymahatelné deklarace.
5. Ústavní soud předně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným.
6. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není. Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k soudním orgánům (a orgánům veřejné moci vůbec) dána pouze subsidiárně; přitom důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor.
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že insolvenční soud napadeným rozhodnutím nerespektoval příslušná ustanovení insolvenčního zákona, neboť jeho povinností bylo rozhodnout o nařízení či nenařízení exekuce. Stejně tak nesouhlasí s tím, že soud napadené rozhodnutí neodůvodnil. Uvedené námitky však stěžovatelé (resp. Jiří Šambera) uplatňovali již v řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 3654/17. V této věci byly předmětem řízení jiné finanční částky, ale podstata věci byla totožná, stejně jako - až na drobné změny - i text ústavní stížnosti. Ústavní soud v nyní posuzované věci nevidí důvod, proč by se měl od svých závěrů odchýlit. V tomto směru si proto dovoluje pro stručnost především odkázat na své usnesení sp. zn. III. ÚS 3654/17 ze dne 11. 9. 2018.
8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud zdůrazňuje, že ze subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud by měl ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám poskytovat až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci, a k zásahům do probíhajících řízení by měl přistupovat nadmíru zdrženlivě. Proto by ústavní stížností měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní, byť i samostatně pravomocná rozhodnutí (k tomu srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 371n. či usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 275/06, sp. zn. I. ÚS 2648/13 a dalších). Jinak řečeno - vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není. V nyní posuzované věci však zjevně nejde o konečné meritorní rozhodnutí. Z podstaty věci jde o rozhodnutí procesní povahy, které nijak nepředjímá rozhodnutí meritorní. To znamená, že stěžovatelům nebyla upřena soudní ochrana v podobě uspokojení přiznané pohledávky či nuceného výkonu nařízením exekuce.
9. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatelů. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ústavní stížností spojený návrh stěžovatelů na zrušení v záhlaví citované části ustanovení insolvenčního zákona pak byl Ústavním soudem odmítnut, neboť takový návrh, jak vyplývá z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, má toliko akcesorickou povahu. Byla-li tedy ústavní stížnost stěžovatelů odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu