ECLI:CZ:US:2019:2.US.203.19.1
sp. zn. II. ÚS 203/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Františkem Pohankou, advokátem, se sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 4/2017 ze dne 8. 2. 2018, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15 To 27/2018 ze dne 11. 5. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1190/2018-32 ze dne 25. 10. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny, ustanovení §2 odst. 5, 6, §18 a §235 trestního řádu a ustanovení §§38 a 39, §58 a §283 odst. 3 písm. b), c) trestního zákoníku
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 4/2017 ze dne 8. 2. 2018 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu ve formě spolupachatelství. Za toto jednání byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 8 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy v celkové výši 250.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody na 1 rok pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán a konečně mu byl uložen též trest propadnutí věci specifikované ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které ve veřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2018 Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 15 To 27/2018 jako nedůvodné zamítl. Stěžovatel následně podal proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2018 č. j. 11 Tdo 1190/2018-32 odmítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčen, že pro skutkové a právní závěry, z nichž napadená rozhodnutí vychází, neměly nalézací ani odvolací soud dostatečné a přesvědčivé důkazy. Namítá proto extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry nalézacího i odvolacího soudu. Nejvyšší soud se na základě podaného dovolání měl důsledně vypořádat se všemi námitkami, které stěžovatele vedly k přesvědčení, že skutkové a právní závěry obecních soudů skutečně neměly oporu v provedených důkazech, byly činěny na základně nepřípustné libovůle v rozhodování soudu, mnohé důkazy byly hodnoceny v zásadním rozporu se zásadou "in dubio pro reo" a pro některé skutkové závěry dokonce důkazy zcela chyběly. Stěžovatel zejména namítá nedostatečné prokázání, že by on nebo jeho spoluodsouzená prodávali marihuanu různým nezjištěným osobám. Dále stěžovatel zpochybňuje, že nebyla dostatečně zjištěna cena, za kterou měla být marihuana prodávána. Stěžovatel nesouhlasí s postupem nalézacího soudu, jenž ohledně zjišťování možného zisku z prodeje marihuany vycházel z výroční zprávy Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislost za rok 2014, ze kterého zjistil, jednak jaká byla průměrná čistota (koncentrace účinné látky) u analyzovaných vzorků marihuany, a jaká byla průměrná cena této drogy na českém drogovém trhu. K prodeji marihuany však nedošlo na území České republiky, tudíž vycházet z této výroční zprávy podle stěžovatele nelze.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel namítá obecně, že mu nebyla trestná činnost dostatečně dokázána a že obecné soudy špatně provedly právní posouzení jeho věci. Nesouhlasí i s výkladem podústavního práva, podle nějž obecné soudy zjistily cenu, za niž měly být prodávány jím a spoluobviněnou drogy.
8. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu. Rovněž v případě stěžovatele nedošlo ani k ústavně nepřijatelnému extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, nedošlo ani k porušení principu presumpce neviny. Podstata rozhodnutí pak spočívá v interpretaci a aplikaci podústavního práva a skutkového posouzení věci obecnými soudy, do této jejich pravomoci nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat a jejich závěry přezkoumávat.
9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu