ECLI:CZ:US:2019:2.US.204.19.1
sp. zn. II. ÚS 204/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. D., zastoupené Mgr. Janou Rydlo Kratochvílovou, advokátkou se sídlem Na Zlíchově 228/4, Praha 5 - Hlubočepy, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2018, č. j. 69 Co 362/2018-330, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka je matkou nezletilého syna, o jehož péči je v současnosti vedeno soudní řízení (zahrnující úpravu styku s otcem, zvýšení výživného a změnu péče). Stěžovatelka v tomto řízení navrhla přenesení místní příslušnosti z Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") na Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud"), neboť se s nezletilým odstěhovala do obce K. spadající právě do obvodu působnosti okresního soudu.
4. Usnesením obvodního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 0 P 131/2018-294, bylo návrhu vyhověno s odůvodněním, že faktické bydliště stěžovatelky i nezletilého je v obci K., přičemž obvodní soud ještě nezahájil věcné projednání návrhů.
5. K odvolání otce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozhodnutím shora citované usnesení soudu I. stupně změnil tak, že místní příslušnost obvodního soudu na okresní soud nepřenesl s odůvodněním, že obvodní soud vydal v projednávané věci několik předběžných opatření, o nichž k odvolání rodičů rozhodoval i městský soud, ustanovil nezletilému kolizního opatrovníka a nařídil ve věci jednání, k nimž se však stěžovatelka opakovaně nedostavila. Městský soud dále uvedl, že obvodní soud se stejně jako kolizní opatrovník již seznámil se situací nezletilého, přičemž další, tj. v pořadí již druhé přenesení příslušnosti (řízení bylo původně zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 10) by představovalo prodloužení celého řízení, což by nebylo v zájmu nezletilého.
6. Stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry městského soudu zpochybňuje. Uvádí, že postupem a rozhodnutím městského soudu "byla odňata zákonnému soudci, když zákonným soudcem je soudce Okresního soudu ve Svitavách." Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, vycházející mj. z Úmluvy o právech dítěte, jež stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Stěžovatelka rovněž městskému soudu vytýká, že se nevyjádřil k odlišnému odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Toto může být prolomeno pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozhodnutím vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, když jsou jejich rozhodnutí projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je tak v zásadě věcí obecných soudů (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, když ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
10. Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je obecně ovládáno zásadou perpetuatio fori, pro určení místní příslušnosti jsou tedy po celou jeho dobu určující okolnosti, které zde byly v době jeho zahájení. Nicméně s ohledem na zájem dítěte soud může (nikoli musí) podle ustanovení §5 zákona o zvláštních řízeních soudních přenést místní příslušnost soudu na jiný věcně příslušný soud. Rozhodným hlediskem pro přenesení příslušnosti na jiný soud je zájem dítěte uvažovaný především ve vztahu ke konkrétnímu řízení. Je nutno vycházet zejména z místa bydliště dítěte a zároveň zjišťovat, zdali zájem dítěte výjimečně neodůvodňuje, aby bylo řízení nadále vedeno u původního soudu.
11. Posuzovanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti rozhodnutí městského soudu, jímž nebyla přenesena příslušnost z místně příslušného Obvodního soudu pro Prahu 4 na Okresní soud ve Svitavách. Jak plyne z výše uvedeného, Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit správnost daného posouzení, nýbrž jeho ústavní konformitu, tzn. konkrétně zda daný postup nenese prvky libovůle, resp. nejsou-li příslušné (skutkové či právní) závěry vadné natolik, že je lze označit za "extrémní". K takovému závěru však zdejší soud nedospěl, neboť jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, městský soud se otázkou příslušnosti zabýval, když konstatoval, že pro změnu příslušnosti není důvod i přes změnu faktického bydliště nezletilého, neboť věc byla zahájena u místně příslušného soudu, který za dobu vedení řízení vydal několik předběžných opatření, seznámil se s faktickou situací rodiny, ustanovil kolizního opatrovníka a dokonce nařídil několik jednání, k nimž se však stěžovatelka nedostavila, a je tudíž způsobilý k rychlejšímu vydání meritorního rozhodnutí, které je v zájmu nezletilého.
12. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se městský soud jako soud odvolací danou věcí řádně zabýval, příslušné právní normy interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, a své rozhodnutí také srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Jeho rozhodnutí tak nelze hodnotit jako svévolné a odůvodňující nutnost zásahu Ústavního soudu. Ústavní soud má také za to, že městský soud zohlednil rovněž nejlepší zájem dítěte. V řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je totiž v zájmu dětí především rychlé rozhodnutí ve věci, kterému by jistě neprospělo přenesení věci na jiný soud poté, co byla ve věci provedena již řada procesních úkonů. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě podstatné, že použitelná zákonná úprava přenesení místní příslušnosti má toliko fakultativní povahu (příslušný soud může přenést svoji příslušnost na jiný soud), přičemž odvolací soud dostatečně přesvědčivě odůvodnil, proč možnost delegace nevyužil. Rozhodnutí městského soudu tudíž nelze považovat za svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
13. Ústavní soud dále uvádí, že přesvědčivý není ani odkaz stěžovatelky na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1510/2013 ze dne 19. 12. 2013. Zdejší soud totiž již dříve ve vztahu k tomuto rozhodnutí uvedl (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1210/14 ze dne 15. 5. 2014), že "není pravdou, že by Nejvyšší soud vycházel pouze z místa bydliště dítěte, jak se snaží stěžovatel interpretovat poněkud nepřesně jeho závěry. Podle Nejvyššího soudu je nutno zjišťovat, zdali zájem dítěte výjimečně neodůvodňuje, aby bylo řízení nadále vedeno u původního soudu." Právě tato "výjimečná" situace nastala v nyní projednávaném případě, což odvolací soud jednoznačně odůvodnil, mj. odkazem na zájem nezletilého, aby se řízení zahájené u místně příslušného (a tedy zákonného) soudu dále neprodlužovalo.
14. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu