ECLI:CZ:US:2019:2.US.2150.19.1
sp. zn. II. ÚS 2150/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Annette Smolová, zastoupená JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou se sídlem Mazurská 846, Praha 8, proti výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, č. j. 30 Co 65/2019-259, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaných výroků III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze o nákladech nalézacího (výrok III.) a odvolacího (výrok IV.) řízení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení předcházejícím nyní projednávané ústavní stížnosti Krajský soud v Praze k odvolání žalované (stěžovatelka vystupovala v procesním postavení žalobkyně) změnil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 4. 2019, č. j. 30 Co 65/2019-259, to však ve své podstatě jen ve vztahu k nedoplatku na výživném (které měla žalovaná své dceři jako stěžovatelce - toho času vysokoškolské studentce - hradit), když zohlednil úhrady zaslané žalovanou od okamžiku zahájení soudního řízení. Proto zkrátil prvostupňovým soudem stěžovatelce původně přiznanou náhradu nákladů nalézacího řízení a v souladu s novým poměrem úspěchu ve věci rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí (jeho nákladových výroků) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a takovýto výrok ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené výrokové části nemají.
7. Namítala-li stěžovatelka v ústavní stížnosti především překvapivost změny výroku o náhradě nákladů prvostupňového řízení, k níž přistoupil krajský soud, tak i kdyby takové pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelky připustil, nejedná se podle něj o závadu v míře, na niž reagovala nálezová judikatura [srov. k tomu přiměřeně např. nález sp. zn. I. ÚS 1593/15 ze dne 25. 8. 2015 (N 156/78 SbNU 353)]; nejde tedy např. o situaci, kdy by účastníku řízení, jemuž prvostupňovým soudem byla přiznána úplná náhrada nákladů řízení, nebylo změnou provedenou odvolacím soudem neočekávaně přiznáno ničeho. Nadto krajský soud ve svém rozsudku výslovně uvádí [srovnej zejména odst. 21 a 22], že ke změně nákladového výroku prvostupňového soudu přistoupil poté, co žalovaná stěžovatelce část dluhu (kdy nehraje roli, že se tak podle stěžovatelky stalo jen díky vydaným předběžným opatřením) uhradila a stěžovatelka na tuto novou okolnost adekvátním procesním návrhem (například částečným zpětvzetím žaloby) nezareagovala. Eventuální výše tarifní hodnoty úkonu podle pomocného kritéria ve smyslu §8 odst. 2 advokátního tarifu pak na posouzení stěžovatelčina (ne)úspěchu ve věci samé nemá vliv (ostatně stěžovatelka v tomto směru svoji úvahu v odst. 17 ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje).
8. Případné ústavněprávní dimenze pak zjevně není způsobilé dosáhnout ani eventuální pochybení krajského soudu v počtu úkonů, jež měla právní zástupkyně stěžovatelky v řízení vykonat - podle soudu, tak jak to uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti, šlo o 10 úkonů právní služby, podle stěžovatelky o 14 úkonů právní služby.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí (resp. jeho shora označené výroky) jsou z ústavního hlediska akceptovatelné, a to zejména s ohledem na značnou zdrženlivost Ústavního soudu při posuzování otázek týkajících se náhrady nákladů řízení (srovnej k tomu například usnesení sp. zn. IV. ÚS 2179/18 ze dne 26. 3. 2019 a mnohá další).
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu