ECLI:CZ:US:2019:2.US.2207.19.1
sp. zn. II. ÚS 2207/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky N. P., zastoupené Mgr. et Mgr. Pavlem Pytlíkem, advokátem, se sídlem Na Srážku 2071/6, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2019 č. j. 9 To 158/2019-706, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni s tím, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobody (dále jen "Listiny") a dále základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 Listiny a dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 92 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla Okresním soudem Plzeň-město zproštěna obžaloby Okresního státního zástupce Plzeň-město ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. 1 Zt 239/2014 z přečinu usmrcení z nedbalosti dle §143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Okresní soud rozhodoval celkem pětkrát, z toho první tři zprošťující rozsudky byly zrušeny Krajským soudem v Plzni a věc byla vrácena zpět k okresnímu soudu. Okresní soud počtvrté stěžovatelku odsoudil. K odvolání stěžovatelky krajský soud odsuzující rozsudek okresního soudu zrušil a znovu stěžovatelku uznal vinnou a uložil jí peněžitý trest v celkové výši 8 000 Kč. Stěžovatelka poté brojila proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu dovoláním, kterému Nejvyšší soud vyhověl a usnesením ze dne 9. 1. 2019 č. j. 7 Tdo 1477/2018-39 zrušil oba odsuzující rozsudky soudů nižších stupňů. Okresní soud poté znovu rozsudkem ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. 10 T 3/2015 rozhodl o zproštění obžaloby. Posledně uvedený rozsudek okresního soudu krajský soud v záhlaví uvedeným napadeným usnesením zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Stěžovatelka v daném řízení podala dne 23. 10. 2017 též podnět Ministerstvu spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2017 č. j. 9 To 353/2017-518, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 10 T 3/2015. Ministerstvo spravedlnosti stěžovatelku vyrozumělo dne 20. 2. 2019 s odůvodněním, že stížnost není třeba podávat, jelikož ve věci rozhodoval Nejvyšší soud.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný,
nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížností uvádí, že se nachází v bezvýchodné situaci, a domnívá se, že z vyjádření krajského soudu vyplývá, že případné další zprošťující rozhodnutí okresního soudu ve věci stěžovatelky znovu zruší, přičemž nenachází naději ani v podle jejího vyjádření nepatrné možnosti, že bude-li se domáhat svých práv cestou dovolání a Nejvyšší soud jí opět vyhoví, bude krajský soud rozhodnutí dovolacího soudu napříště respektovat. Aniž by Ústavní soud zpochybňoval pocit beznaděje na straně stěžovatelky, nemůže se ztotožnit s jejím přesvědčením, že lze předvídat rozhodnutí trestních soudů po případném opakovaném projednání věci u soudu dovolacího, který se již v minulosti postavil na stranu stěžovatelky.
7. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. Namítá-li stěžovatelka nepřípustnou délku řízení z hlediska průtahů na straně soudů, Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu, v níž dospěl k chápání pojmu značných průtahů v řízení jako průtahů na straně některého jednotlivého soudu v postupu v dané věci. Každou takovou výjimku je přitom nutné interpretovat restriktivním způsobem, v jehož aplikaci projednávaná stížnost neobstojí. Zbytečnými průtahy v projednání věci není činnost soudů různých stupňů v téže věci, v daném případě soudu prvního stupně a soudu odvolacího, mezi jejichž rozhodnutími přitom není nepřiměřeně dlouhá doba, která by naznačovala, že dochází ke zcela zbytečnému prodlení, nadto způsobeného jinými faktory než špatnou či nevhodnou organizací práce, liknavostí soudu (soudce) nebo podobnými okolnostmi [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994 (N 42/2 SbNU 35), nález sp. zn. III. ÚS 218/97 ze dne 4. 12. 1997 (N 151/9 SbNU 327) či usnesení sp. zn. II. ÚS 801/02 ze dne 23. 4. 2003]. Ústavní soud také připomíná, že samotné průtahy nestačí, k přijetí ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je třeba také splnit podmínku hrozby kvalifikované újmy. Takovouto hrozbu však stěžovatelka ve své ústavní stížnosti netvrdí ani v tom smyslu neargumentuje.
9. Ústavní soud nad to zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy definitivně skončeno, pokud s jejich výsledky nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení trestních soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
10. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka