ECLI:CZ:US:2019:2.US.2264.19.1
sp. zn. II. ÚS 2264/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Rostislava Černíka a Ing. Ivany Dombkové, zastoupených JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem Masařská 323/6, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3316/2017-348 ze dne 30. 4. 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 35/2017-310 ze dne 7. 3. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 8. 2016 č. j. 65 C 172/2014-275 uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 2 500 000 Kč i s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o půjčce dle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
2. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. V napadeném rozhodnutí uvedl, že si soud prvního stupně opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy hodnotil správně a ani v právním posouzení věci nepochybil. Městský soud v Praze se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil.
3. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu, který napadeným rozhodnutím stížnost odmítl dle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále "o. s. ř."). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatelé nepředložili k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, pouze vytkli soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání tedy nebylo přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
II. Argumentace stěžovatelů
4. Podle stěžovatelů bylo napadenými rozhodnutími porušeno jejich právo chráněné čl. 2 odst. 1 a odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé mají za to, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s jejich právem na spravedlivý proces a řádné odůvodnění soudního rozhodnutí dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
5. Stěžovatelé uvádějí, že přestože doručili dovolání Nejvyššímu soudu 29. 3. 2017, Nejvyšší soud vydal své rozhodnutí až po více jak dvou letech, tedy po uplynutí 6 měsíční lhůty stanovené v §243c odst. 1) o. s. ř. Stěžovatelé mají za to, že jelikož Nejvyšší soud neodmítl jejich dovolání ve stanovené lhůtě, vzniká z jejich strany právo ve formě legitimního očekávání na meritorní projednání. Stěžovatelé považují odmítnutí dovolání (bez meritorního posouzení) po uplynutí této lhůty za projev libovůle a "zneužití" pravomoci dovolacího soudu.
6. Dále stěžovatelé mají za to, že své dovolání náležitě odůvodnili a zcela konkrétně uvedli, v jakých oblastech se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Stěžovatelé dále namítají porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny, jelikož Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl pro vady, kterými však dle stěžovatelů netrpělo. Stěžovatelé odkazují na nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527) a nález sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017 (N 70/85 SbNU 247) a připomínají, že dle této judikatury nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky při posuzování dovolání.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů [více nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527), bod 17)].
8. Uvedená východiska se uplatní i ve vztahu k dovolání podle občanského soudního řádu. Jednou z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pakliže není dovolání přípustné ze zákona v případech vyjmenovaných v §238a občanského soudního řádu, bude toto vymezení ve smyslu §237 občanského soudního řádu, zjednodušeně řečeno, spočívat ve formulování právní otázky významné pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uvedení, jakým způsobem předmětnou právní otázku řeší judikatura Nejvyššího soudu. Podle uvedeného ustanovení je totiž dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (více již v bodě 6. zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 2135/16, bod 16).
9. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části [např. nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015 (N 198/79 SbNU 251), bod 19, nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527), bod 22, nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018, bod 27)]. Zároveň již ve zmiňovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 je uvedeno, že "úlohou dovolacího soudu není, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval, jeho náležitosti domýšlel a složitě bádal nad tím, které podmínky přípustnosti asi tak považoval dovolatel za naplněné...".
10. V dovolání stěžovatelé svůj důvod dovolání uvedli jako "odvolací soud své odůvodnění neodůvodnil a pouze odkázal na odůvodnění v rozsudku první instance, které se nijak nevypořádalo s důkazy předloženými žalovanými". Touto námitkou tak stěžovatelé nenapadli žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva. Stěžovatelé brojili proti možné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovouto vadu Nejvyšší soud zkoumá pouze, jedná-li se o dovolání přípustné podle §242 odst. 3 o. s. ř.. Odmítnutí dovolání, které zákonné požadavky nesplnilo, tedy není nepřípustným formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků. Ústavní soud konstatuje, že z hlediska ústavních požadavků na odůvodnění usnesení dovolacího soudu, tedy Nejvyšší soud dostatečně zdůvodnil, proč dovolání nebylo přípustné.
11. K otázce překročení lhůty šesti měsíců při vydání usnesení o odmítnutí pro nepřípustnost Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu, kde daná lhůta je obecně chápána jen jako pořádková, její porušení tedy není nijak sankcionováno (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2546/14 ze dne 21. 10. 2014, dále usnesení sp. zn. III. ÚS 295/16 ze dne 23. 2. 2016, bod 16, kdy Nejvyšší soud rozhodl téměř po dvou letech, či usnesení sp. zn. II. ÚS 428/16 ze dne 22. 11. 2016, bod 10). Ústavní soud ve zmíněné judikatuře zopakoval, že jiný výklad ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. si za platné právní úpravy lze jen obtížně představit, což je dáno povahou věci (nelze meritorně projednat podání, které toho není pro vady schopno, anebo tomu brání zákonné ustanovení), jakož i požadavkem ochrany práv třetích osob, plynoucím z principu právní jistoty, byť ani překračování této pořádkové lhůty naplňování tohoto principu rozhodně neprospívá. Uplynutím lhůty se nepřípustné dovolání nestává perfektním a přípustným, nelze tedy ze strany stěžovatelů vyvodit žádné legitimní očekávání na meritorní posouzení věci.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu