ECLI:CZ:US:2019:2.US.2334.19.1
sp. zn. II. ÚS 2334/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek Místek, rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 8. 2018, č. j. 4 T 43/2018-71, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 6 To 348/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, č. j. 8 Tdo 398/2019-143, za účasti Okresního soudu v Opavě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoníku"), když ve stavu vylučujícím bezpečné řízení motorových vozidel po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní motorové vozidlo, přičemž v době řízení vozidla měl mít v dechu 1,18 g/kg alkoholu. Za to byl podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 300 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo podle ustanovení §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že při stanovení hladiny alkoholu v krvi jsou orgány činné v trestním řízení povinny postupovat podle Metodiky Ministerstva dopravy č. j. 285/2009-160-OST, která dále odkazuje na pracovní postup č. 114-MP-C008-08 Českého metrologického institutu (dále jen "Metodika"). Tato Metodika stanoví závazné postupy při měření alkoholu v dechu. Uvedená Metodika měření i samotná kalibrace přístroje částečně eliminují chyby měření, ale absolutně eliminovat chybu zjištění koncentrace alkoholu v krvi nelze. Metodika proto popisuje, jak je třeba k výsledkům získaným měřením přistupovat a jak je hodnotit. Za účely měření byla expertně stanovena míra nejistoty měření, která dle Metodiky činí 0,24 g/kg, přičemž tato nejistota se odečítá od výsledku měření dechové zkoušky. Při dodržení postupu rozpracovaného v Metodice je tedy od výsledku měření vždy nutné odečíst hodnotu 0,24 g/kg. To však orgány činné v trestním řízení v nyní projednávaném případě k tíži stěžovatele neučinily. Stěžovatel přitom tvrdí, že pokud by tato hodnota byla odečtena od prvního výsledku měření, stěžovateli naměřená hodnota alkoholu v krvi by odpovídala 0,94 g/kg, čímž by se naměřená hodnota dostala pod limitní hranici 1 g/kg a stěžovatel by nemohl být stíhán pro trestný čin, ale toliko pro přestupek, kdy právě hranice 1 g/kg je pomyslnou hodnotou dělící přestupek od jednání kvalifikovaného jako trestný čin. Upozorňuje, že jakkoliv ve všem ostatním zasahující policejní hlídka postupovala dle Metodiky (dodržení časového rozestupu mezi prvním a druhým měřením alkoholtesterem), opomněla se Metodikou řídit při odečtu stanovené odchylky od první naměřené hodnoty tak, jak Metodika ukládá.
4. Stěžovatel současně upozorňuje na nejednotnou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu. Zatímco totiž Nejvyšší správní soud ustáleně akceptuje odečítání tolerančních hodnot dle Metodiky (tzn. od výsledku měření odečtení odchylky ve výši 0,24 promile), Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že požadavek na odečítání tolerančních hodnot podle Metodiky není závazný. K tomu stěžovatel namítá, že není možné přijmout praxi odečítání tolerančních hodnot podle Metodiky pouze v řízení o přestupku ve správním soudnictví a nikoliv v řízení o přečinu v trestním soudnictví, když se de facto jedná o stejný skutek. To v praxi znamená, že zcela nedůvodně přistupují k obviněnému jinak soudy ve správním soudnictví a jinak v trestním soudnictví, čímž dochází k narušení pravidla, podle kterého jsou si před zákonem všichni rovni.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že orgány činné v trestním řízení měly od hodnot naměřených při dechové zkoušce odečíst Metodikou stanovenou odchylku, přičemž kdyby tak učinily, nemohl by naplnit kvalifikační znaky přečinu, pro který byl stíhán, ale dopustil by se toliko přestupku. Jde tedy o to, zda se trestní soudy při neodečtení Metodikou stanovené odchylky od naměřených hodnot dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky pro stěžovatele.
8. Podle názoru Ústavního soudu je v nyní projednávané věci třeba vzít především v úvahu, že ustanovení §274 odst. 1 tr. zákoníku sankcionující přečin ohrožení pod vlivem návykové látky, je konstruováno relativně široce, tzn. že postih může dopadnout na pachatele skutků poměrně rozdílné konkrétní společenské nebezpečnosti. I v tomto kontextu se mohou vyskytnout situace, kdy povaha a rozsah porušení chráněného zájmu budou zcela zanedbatelné. Pokud zákonodárce v popisu znaků skutkové podstaty nestanoví zcela konkrétně minimální míru závažnosti, je povinností orgánů činných v trestním řízení velmi pečlivě posuzovat konkrétní okolnosti případu podle kritérií §12 odst. 2 a §39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Je třeba využít hlediska společenské škodlivosti jako interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu daného trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být za trestné činy považovány (srov. sjednocující stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 5 Tdo 1437/2011 a ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. 6 Tdo 134/2012 a další).
9. V nyní posuzovaném případě se soudy otázkou, zda předmětný skutek dosahuje nezbytné míry společenské škodlivosti, zabývaly a jednání stěžovatele zhodnotily jako natolik společensky škodlivé, že vyvození trestněprávních konsekvencí formou uložení peněžitého trestu a zákazu činnosti je namístě. Přitom vycházely z výsledků dechové zkoušky provedené přístrojem Dräger, z výpovědi stěžovatele, jenž se sám doznal k požití alkoholu před jízdou, z výpovědí policistky, která stěžovatele při kontrole stavěla a z úředního záznamu o kontrole řidiče. Jelikož u stěžovatele bylo zjištěno, že v době jízdy hladina alkoholu v krvi převyšovala 1 g/kg, pak je v důsledku toho vždy vyloučena způsobilost řídit motorové vozidlo.
10. Jestliže se stěžovatel odvolává na povinnost orgánů činných v trestním řízení odečítat od naměřených hodnot při dechové zkoušce odchylku 0,24 g/kg připadající na vliv přesnosti měření a tzv. fyziologickou hladinu alkoholu v těle (neboť tento postup je akceptován ve správním soudnictví), je k tomu možné uvést následující. Odečet takto stanovené odchylky není pro orgány činné v trestním řízení závazný, resp. povinnost k tomuto odečtu není stanovena právně závazným předpisem, nýbrž pouze Metodikou ministerstva, která má doporučující charakter. Proto si ani stěžovatel nemůže tento postup nárokovat. Nadto je třeba zmínit, že ani ve správním soudnictví se v odkazovaných rozhodnutích soudy explicitně nezabývaly otázkou, zda je nutné Metodikou stanovenou odchylku od naměřených hodnot odečítat, neboť tento postup učiněný zasahující policejní hlídkou, případně hlídkou obecní policie, pouze akceptovaly (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2011, č. j. 2 As 56/2011-79, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2016, č. j. 10 As 137/2016-37, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 4 As 90/2016-55, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013, č. j. 7 As 170/2012-24).
11. Jakkoliv je však možné stěžovateli dát částečně za pravdu v tom, že není žádoucí, aby na jednu stranu ve správním soudnictví byl tento postup při odečítání odchylky akceptován, zatímco v trestním soudnictví nikoliv, je třeba zdůraznit, že pokud měl stěžovatel pochybnosti o výsledku dechové zkoušky, měl se podrobit lékařskému vyšetření a odebrání vzorku krve, což však stěžovatel na výzvu a po konzultaci s advokátem odmítl. Již dříve přitom rozšířený senát Nejvyššího správního soudu judikoval (viz rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2016, č. j. 2 As 146/2015-45), že lékařskému vyšetření je povinna se podrobit ta osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že řídila motorové vozidlo pod vlivem a která se podrobila orientačnímu vyšetření (tj. dechové zkoušce), je-li u ní zapotřebí odstranit pochybnosti o správnosti hodnot zjištěných orientačním vyšetřením.
12. V tomto je třeba nyní projednávaný případ odlišit od těch, kterými stěžovatel argumentuje a na které odkazuje. Jestliže totiž měl stěžovatel v nyní projednávaném případě skutečně pochybnosti o výsledku dechové zkoušky, která byla provedena dvakrát, přičemž nadýchaná hodnota se navíc zvyšovala (první měření hodnota 1,18 promile, druhé měření hodnota 1,26 promile), měl se na výzvu podrobit odbornému lékařskému vyšetření a nikoliv se domáhat odečtení odchylky od naměřených hodnot. Právní úprava je totiž konstruována tak, že v případě odmítnutí řidiče se podrobit způsobem stanoveným zákonem lékařskému vyšetření se na něj hledí, jako by byl pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, což je možné doložit právě orientačním vyšetřením, kterým je např. dechová zkouška pomocí homologovaného analyzátoru alkoholu v krvi. Jednání stěžovatele je navíc nepříliš standardní i v tom ohledu, že se odmítl lékařskému vyšetření podrobit teprve po krátké konzultaci se svým advokátem, takže si musel být vědom toho, že se sám zbavil možnosti uplatnění důkazu, který mohl případně svědčit v jeho prospěch. Takový postup ovšem nemůže Ústavní soud při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti hodnotit in favorem stěžovatele. Ve skutečnosti se totiž stěžovatel při vlastním nerespektování své zákonné povinnosti domáhal toho, aby v jeho prospěch orgány činné v trestním řízení aplikovaly obecně nezávazný dokument doporučujícího charakteru, kterým Metodika je. Zákonná úprava přitom stěžovateli umožnila skutečně relevantně zpochybnit výsledky orientační dechové zkoušky, avšak této možnosti stěžovatel vědomě nevyužil.
13. Lze tak shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu